Kapitola 14
Jsou věci, o kterých se nemluví, vím,“ podíval se na něj Senlion. „A i když se mi nechce věřit, že jsi ten malý bojácný elfík z mého dětství, který měl kukadla větší než lidské dítě, toto by jsi mi říci mohl, hm? Anchanio… rysy ve tvém obličeji se v mnohém změnili, uznávám, ale stále tam jsou ty jasně zelené bojácné oči. Stále to jsou ty rovné havraní vlasy, na které jsi byl tak pyšný. Je o pro mne jako sen, zase tě po dvaceti letech vidět. Je to jako noční můra, potkat tě na takovém místě. Sám tomu nemůžu uvěřit, že to jsi ty. Moje vzpomínky… jsou zmatené a propletené již, ale stále si pamatuji tebe, otce a matku. Vás jediné tři jsem si nedovolil zapomenout. Upnul jsem se k té vzpomínce nakolik, že jsem tu dokázal dvacet let přežít. Myslím, že toto je znamení, že můj pobyt zde se blíží ke konci, ale zároveň mám strach, že se odsud živý nedostanu. Říkáš, že tam na mne čeká i mladší sestra. Pamatuji si, že matka byla těhotná, že čekala mého sourozence. Cožpak ti nestojím ani po tolika letech za tvůj rod?“ sledoval jej smutně.
„Nezáleží na tom, jak moc tě mám rád, co si myslíš, kdo kde na nás čeká. Slíbil jsem otci, že svůj rod nikomu nevyzradím. Mou ti říci, že v minulosti byl můj rod na úrovni, jako je teď tvůj,“ podíval se na něj. „Víc ti říci nemůžu,“ podíval se do stropu. „Ale věřím, že na to přijdeš sám. Konec konců, ty jsi nebyl předmětem únosu. Nebylo to pro vyvolání války. To se jen říká, pravda je trochu někde jinde. Vlastně úplně jinde. Měl jsem zakázáno bojovat, jen jsem po bitvách sepisoval mrtvé. Byl jsem jen výpomoc, nemohl jsem bojovat. Tvůj otec ví o mém rodu, chápe to. Snažil se mne chránit, ale pravda si mne vždy najde. Pravda. Pravda vlastně ne, minulost ano,“ ztichl.
Senlion nic neříkal. Vrtalo mu v hlavě, cože to vlastně řekl. Neměli unést jeho, ale Anchania? Co to je za nesmysl? Nejenže se tu nečekaně objevil jeho přítel z dětství, ještě říká takového věci? Čemu má věřit?
Chodbu se ozvaly kroky a hluboký smích. Ani jeden již nepromluvil.
Do cely po chvilce vkročil vysoký muž. „Po dvaceti letech jsme tě našli,“ zasmál se ten muž. „Doufám, že mne poznáváš, ty malej spratku,“ postavil se vedle Anchania. Senlion to jen pozoroval, nevěděl, co se tu děje.
Anchanio muži plivl do tváře. „Jak bych nemohl poznat vraha mých rodičů!“ zavrčel zle.
Senlion vykulil oči, toto nevěděl. Mlčel a jen tiše pozoroval, byl na něm vidět jeho úžas.
„Jak příjemné je vidět svého kamaráda z dětství? Vidíš, staral jsem se o něj dobře. ŽIJE. Ale, teď je řada na tobě. Měli bychom si promluvit o tvém a mém rodě, co myslíš? Před pěti sty lety můj rod vypálil tvou vesnici, tak jak to, že tu pobíháš ještě ty? Tvých rodičů jsem se zbavil, ale zbýváš tu ještě ty. Dostaneš na výběr jako všichni tvoji předci. Necháš se zkoumat, nebo se raději zabiješ? Á pokud ne nemýlím, máš syna, že? A tvá, jak to říkáte vy Arikkové, družka?“
Senlion si myslel, že už nemůže být překvapenější, ale toto pro něj byl poměrně velký šok. Rod Arikků byl nejslavnější, nejhonosnější rod jaký kdy žil. Rod Arikko se vyznačoval schopností cítit s přírodou, poroučet jí, vnímat ji, jako nikdo jiný. Jaktože si neuvědomil, že Anchanio je z rodu Arikků? Jedině ti, měli rovné havraní vlasy a jasně zelené oči, ale je to dlouho, co byl vyvražděn. Spíše si neuvědomil, že by někdo takový mohl ještě někde žít.
„Hm, tvá družka. Viděl, jsem je v táboře, ale nechal jsem je žít, přeci jen, tvůj syn není čistokrevný, takže nemůže rozumět přírodě jako ty, není takové zvíře jako ty. Je tedy bezcenný, co se týče výzkumu. Ale někde venku ještě pobíhá tvá sestra, že?“ usmál se. „Z čisté krve, jak z matčiny strany tak z otcovy, že? Hm, že by tvá sestra byla už zde?“ zatleskal a do cely přivedly vysokou elfku, jenž byla velmi podobná Anchaniovi. „Vidíš ten obojek? Nemůže použít svou sílu, ten obojek tomu brání!“ usmál se. „Byla by škoda ji zabít, nemyslíš? Tvá roztomilá sestřička,“ došel k ní a po tváři ji přejel nožem. Jakmile Anchanio zahlédl na tváři své sestry krev, začal sebou škubat. „Ó, neboj, tvou sestru nezabiji, ne teď. Zdá se plaší než ty. Navíc by mi mohla být dobrou družkou, že?“ podíval se na elfku.
„Ty… ty …,“ hledal ta správná slova.
Senlion to jen vyděšené sledoval. On byl jen předmětem, aby získali Anchania a jeho sestru, která ho vychovávala? Senlion jen těkal očima sem a tam a tam a sem. Ke všemu byl Anchanio z tak slavného rodu? Dodnes bylo záhadou, jak lidé mohli přemoci tak silný rod. Senliona ten rod vždy zajímal, hlavně ho také zajímalo, proč Anchanio nesnášel jméno Anie.
„Copak?“ muž se podíval na Anchania. „Ach, to jsem ti chtěl říci, jak mí předci zničili tvou vesnici. Je jasné, že sami by to nedokázali. Elf Anie nám pomohl. Kdyby nebylo něho, nikdy by nikdo vaši vesnici nevyhladili.“
Senlion polkl. Proto Anchanio nesnášel to jméno. Tak se jmenoval ten, který zradil. Proto dokázali lidé vyhladit vesnici. Zdá se, že se tu vyřešila záhada, která trvala pět set let.
Anchanio sebou několikrát trhl.
„A víš, co je hezké? Jsem jeho potomek. Je to můj předek, Anie. Také se jmenuji Anie. A chci dokončit, co on začal. Chci vědět, proč váš rod je takový jaký je. Nebál jsem se unést tvou sestru, tvého přítele, ani vyvolat válku. Byla to nutnost, abych tě získal. Tvá sestra mi bude dobrou družkou, ty výzkumným předmětem,“ usmál se. „Nechci se chválit, ale i když to trvalo dvacet let, dostat tě sem, můj plán se blíží ke konci. Brzy zjistím, proč máte schopnosti, vylepším je a dám je svým vojákům. Konec konců, budu moci pak díky krvi Arikků vládnout světu, co ty myslíš?“ došel k němu.
„Arikkové by nikdy nechtěli, aby jejich krev vládla světu, aby se jejich krev takto zneužívala,“ zasyčel zle Anchanio.
„Pravda. V tom byl ten problém. Proto ves musela být vyhlazena. Proto jsme nechali žít jen vaše rodiče. Ony chtěli jen poznávat přírodu, nechtěli ani války a tak dále a tak dále. Koho to zajímá, že?“ usmál se a pohladil Anchania po tváři. „Proto z nich byl nejuznávanější a nejsilnější rod. Díky jejich hloupému smýšlení. Bez válek to prostě nejde. Bez krveprolití nic nezískáš, víš ty mírumilovné hovádko?“ zasmál se. „V tomto ohledu jsou Arikkové vskutku pitomí.“ Podíval se na sestru Anchania. „Přikovejte ji sem, ať se dívá, jak její bratr trpí. Ona se pak uvolí stát mou DRUŽKOU!“ zasmál se a vydal se pryč, zatímco vojáci přikovávali jeho sestru ke zdi. Měla naštěstí dlouhé řetězy, takže si mohla i lehnout.
Anchanio polkl. Přísahal, že svou sestru ochrání, ale teď byl bezmocný. Také měl na sobě obojek, který mu nedovolil použít svou moc. Podíval se na svou sestru, která se na něj jen usmála. „Neboj se o mne,“ řekla tiše, když vojáci odešli. Než mne tu zajali, poslala jsem zprávu. Měla by každou chvíli dorazit do tábora. Budeme v pohodě,“ usmála se. Anchanio na ní obdivoval její sílu povzbudit v každé chvíli.
„Arikko? Rod Arikko?“ vydechl překvapeně po chvíli Senlion.
Anchanio přikývl. „Ano. Vlastně… teď víš vše. Proto jsme nemohli vyzradit své rodové jméno, svůj rod,“ podíval se na sestru. „Laurayo,“ polkl. „Laurayo promiň mi to,“ zavřel oči.
„Nemáš se za co omlouvat. Když jsem odcházela, tvá družka i syn byly v pořádku. Napadení tábora přežili.“
„To je dobře,“ vydechl spokojeně Anchanio. „Myslím … Myslím, že válka právě skončila,“ díval se do stropu. „Už mají, co chtějí. Jsem tak rád, že můj syn není čistokrevný, nezajímá je,“ upřeně se díval do stropu.
Lauraya přikývla. „Neboj se o něj. On není tak plachý jako my,“ smutně se zasmála.
„Promiňte,“ vložil se také do rozhovoru.
Oba dva elfové z rodu Arikko se na něj podívali.
Senlion náhle nevěděl, co má říci, jen sledoval ty jasně zelené oči, ty dva páry očí, které ho sledovali. „J-jak se mají moji rodiče?“ zeptal se nakonec.
Lauraya sklopila oči. „Tvá matka… zemřela po porodu tvé sestry. Na lidskou ženu měla už poměrně vysoký věk na porod,“ zadívala se do země. „Však tvůj otec je pln energie.“
„Někdy až moc,“ dodal Anchanio.
Senlion jen přikývl a zadíval se do stropu. O matku tedy přišel, ale má tam někde sestru, synovce a otce.
„Abych nezapomněla, Anchanio. Tvá družka již porodila,“ podívala se na bratra.
Senlion i Anchanio se na ní podívali, v rámci možností tedy.
„Tvé druhé dítě je holka. Jmenuje se Riacha,“ trochu se oklepala. „Nemohli ste vybrat lepší jméno?“ podívala se nejistě na bratra.
