Kapitola 18
Zaslechl tiché vzlyky. Probudili ho. Dnes usnul jen na chvilku, nic se mu nezdálo. Stále měl zavřené oči. Poznal, že vzlyky patří jeho sestře. Pravděpodobně pláče, že tu je, nebo protože zjistila pravdu. Snažil se před ní pravdu skrýt, bál se přesně tohoto, že nad tím bude brečet, že se do sebe stáhne ještě víc. Tiše se povzdechl, nechtěl svou sestru vidět smutnou, ale zároveň si ji přál uklidnit. Také se ji nemohl podívat do očí. Nakonec se tedy přinutil otevřít oči a podíval se na svou sestru. Byla schoulená v klubíčku, v pěstích držela několik pramenů svých vlasů. Anchanio ji jen vyděšeně sledoval. Její vlasy. Ačkoliv nebyly ostříhané, její hrdost musela i tak utrpět. Vlasy byly součástí jejich kultury, vlasy pro ně znamenaly postavení. Dlouhé rovné a černé vlasy. On je sice měla dlouho, ale mírně zvlněné a měla v nich zelené melíry. Hodně zelených melírů různých odstínů. Náhle jeho obavy o tom, co sestře tajil, byly pryč. Nevěděl, co říct. Obarvit a jakkoliv upravit vlasy elfům z rodu Arikko bylo jako by někdo králi sebral korunu, jakoby někdo farmářům sebral jejich farmu, rybám vzal vodu. Netušil, jak utěšit sestru, nevěděl, co ji říct.
„Sluší… sluší ti to,“ vydechl Senlion. Ač nevěděl, co pro tyto elfy přesně znamenají vlasy, věděl, že jsou velmi důležité. Nevěděl, jak elfku utišit, ale chtěl ji utišit. Tak řekl aspoň něco, co hůř, opravdu jí to slušelo, líbila se mu tak. Lepší by však bylo, kdyby je měla rovné, ale stačilo si je omýt a vlasy se zase narovnají, možná zmizí i ty melíry. A když teď věděl, že je vlastně drak, ty melíry k ní byly dokonalé. Podval se na Anchania. Poprvé ho viděl zmateného, neschopného slova.
Lauraya se podívala uslzenýma očima na Senliona. „O-Opravdu?“ vzlykla.
Senlion přikývl.
Lauraya si otřela oči. „Ale moje vlasy … moje hrdost,“ stiskla prameny pevněji.
„Nikomu tady o tom nepovíme. Řekneme, že se ti to stalo, když jsi získala podobu draka, nikdo pravdu hledat nebude. A až se ti vlasy zase narovnají, budeš opravdu krásná, krásnější než teď,“ usmál se na ní Senlion.
Lauraya se pousmála. „Dě-děkuji i,“ otřela si oči a pokusila se o úsměv.
Senlion se pro sebe v duchu usmál, dokázal ji uklidnit, aspoň něco. Podíval se na Anchania, který se na něj díval nebezpečným pohledem, jako by mu chtěl ublížit, ale nakonec se jen pousmál a děkovně přikývl. Pochopil, že byl naštvaný, ale ne na něj, ale na Ania. Na to, co provedl jeho sestře. Usmál se na svého přítele z dětství, a také přikývl. Chtěl vědět, co přesně se mu honí hlavou, ale poznal jen vztek.
Anchanio si začal tiše cosi mumlat, ani Lauraya ani Senlion mu nerozuměli, ale slyšeli jeho hlas. Také poznali, že to není příjemné, ani jemné. Jako by si mumlal zaklínadlo, nebo se k něčemu přemlouval. Senlion se zase začínal Anchania bát, jako tehdy v knihovně. Teď už dokonce rozuměl i tomu, proč Anchanio to jméno tak nesnáší. Byla to jeho krev, jeho zkažená krev. A že je drak a ne elf? Na to si teprve bude muset začít zvykat, protože to je pro něj dost drsná novinka. Jako dítě neměl rád legendy o dracích, ani draky rád neměl, ale s jedním se přátelil a ke druhému vzhlížel. A že je ještě někde třetí? To bylo něco, čemu už opravdu věřit nechtěl. Když si tak vzpomněl, tak Anchanio jako dítě ani jako elf moc nevypadal. Trochu mu dávalo smysl proč tak nevypadal. Jako k drakovi k němu cítil mírnou nenávist, ale jako svého přítele ho měl rád. Rozhodl se překonat svou nenávist k drakům, konec konců poznal, že i draci mohou být milí a nejen zlí jako v legendách. Chtěl oslovit Anchania, chtěl mu něco říci, ale když viděl, jak si urputně něco mumlá, chuť ho přešla.
„Bratře, bratříčku,“ špitla Lauraya. I když věděla, že si něco mumlá, tušila co, nechtěla, aby to udělal, tak jej přerušila.
Anchanio se na svou sestru podíval tak nemilým pohledem, až zalitovala toho, že jej přerušila. Schoulila se do klubíčka a sklopila oči. Poprvé měla ze svého mladšího bratra strach.
„Neruš mne teď ano?“ špitl k ní, ale ne mile, také ale ne zle. Bylo to chladné, naprosto bez citů.
Když domu nikdo nepromluvil, začal si zase mumlat to své.
„Dobré ráno! Jak pak se vám spalo?“ zasmál se a vstoupil do cely. Byl to opět Anie, jejich děda ne únosce.
Anchanio zavrčel. Opravdu hluboce zavrčel. Překvapeni z toho byli všichni, až na Anchania, on věděl, že umí vrčet. Musel se usmát, když viděl překvapený obličej svého děda.
Anie na něj chvíli hleděl, nakonec mu nasadil druhý obojek. Po očku sledoval svou vnučku, které v noci, když spali, obarvil vlasy a trochu navlnil. Poznal, že má rudé oči, ale teď neplakala.
Sundal Anchaniovi starší obojek a usmál se. „Půjdeme ven, ano? Ukážeš mi tu svou moc!“ zasmál se. Několikrát zatleskal a do cely přišel jeho syn, strýc Anchania. Anie mladší uvolnil pouta Luraye, ale její ruce okamžitě zase svázal, ji za záda. Držel provaz, který ji z pout od rukou vedl. To samé udělal i Senlionovi. Svázal mu ruce za záda. Pomohl mu se však postavit na nohy. Anchanio se jen poplašeně podíval na Senliona. Byl jen kost a kůže, i kalhoty, jediné oblečení Senliona, které měl na sobě, na něm neskutečně plandalo. I když neměl vousy, to podědil po elfím otci, nerostly mu vousy, žádnému elfovi nikdy nerostly vousy, měl však až k pasu dlouhé světlé zcuchané vlasy. Byl špinavý. Anie mladší dovedl Senliona k Lauraye, která také stála a Anie je držel za jejich provazy. Lauraya měla obojek, takže nemohla použít svou moc. Anie starší, jejich děd, uvolnil jeho pouta. Na obojek mu přidělal provaz a počkal až se Anchanio postaví. Toto samo o sobě bylo již dost velkým ponížením, ale vlasy jeho sestry byly ještě horší.
Anchanio si protáhl zápěstí. „Půjdeme, ven? Sem bych se nevešel,“ řekl tvrdě a podíval se svému dědovi do očí.
„Pche!“ odfrkl si Anie starší a trhl provazem, že se Anchanio zakymácel, ale neupadl.
Anchanio se napřímil a shlédl na svého děda, byl o dost vyšší než on. A to i Anie byl vysoký, průměrný Arikko, každý Arikko byl vyšší než normální elf. Anchanio byl ještě o hlavu vyšší než jeho děd. Senlion nemohl uvěřit, že tohle je ten jeho malý přítel, který byl opravdu menší než ostatní. O tolik menší než jejich vrstevníci.
„Ty… ty malej skrčku,“ zasyčel Anchanio na svého děda. Chytil ho pod krkem a pevně stiskl. Přimhouřil oči a sledoval, jak se jeho děd dusí. Zapomněl za všechny své zábrany a obavy. Pomalu se kolem něj začala objevovat černá mlha. Anchaniovi oči ztmavly. Už nebyly jasně zelené, ale černé. Jakoby začal kolem Anchania vát vítr. Jeho vlasy se nadnášely. Začínali se pomalu proměňovat v onu mlhu. Kolem jeho ruky, kterou držel svého dědu pod krkem, se jakoby mlha ovinula a začala připomínat dračí spár. Anchanio začal pomalu mizet. Kde zmizel, objevila se mlha. Pomalu ale jistě začínal dostávat podobu černého draka s jasně zelenýma očima. Když již byly dračí rysy znatelné, Anie starší se začal hlasitě smát.
Všichni ostatní vystrašeně sledovali proměnu Anchania v draka, ale když se Anie starší rozesmál, trhli sebou, jako by do nich někdo praštil.
Mlha kolem Anchania zmizela a on se jen zhroutil za zem v bezvědomí. Anie starší se začal nahlas smát, byl to smích blázna. „Zapomínáš na svůj obojek, čím víc bude tvá podoba pravá, tím víc tě to bude bolet!“ smál se a sledoval, jak se Anchaniovo tělo třese. Senlion měl dokonce na chvilku i pocit, že slyší tiché a bolestné vzlyky.
Anchanio se po chvilce zvedl. Nenapřímil se tak nebezpečně nad svého děda, jako posledně. Teď se musel přidržovat lehátka, aby se udržel na nohou. Zdá se, že mu to nejen uštědřilo nehezkou bolest, ale že mu to sebralo i sílu. Anchanio zhluboka dýchal, měl přivřené oči. Připadal si opravdu zničeně a vyčerpaně. Byl tak blízko. Moc nechybělo a mohl ho zabít, mohl je všechny tři osvobodit. Chyběl jen takový malý kousek, ale ta bolest se již nedala vydržet. Dříve než jej dokázal uškrtit, zhroutil se. Chtěl plakat nad svou neschopností a slabostí. Jakmile spatřil vyděšené oči své sestry a svého přítele, v duchu se profackoval a řekl si, že to bude zkoušet tak dlouho, dokud bude živ nebo nebude osvobozen. I když byl vyšší než jeho děd, i když byl z temné linie, té nejsilnější, jeho děd na něj byl připraven a měl něco, co ho zastavilo, co bylo silnější než on, co obrátilo jeho vlastní sílu proti němu. Přírodní linie byla zase ta nejslabší, proto se Laurayi nebál, proto ji mohl hlídat jeho syn. Když se podíval na toho nečistého elfa s vědomím, že je to jeho strýc a bratrovrah, udělalo se mu opravdu zle. Sebral poslední zbytky síly a narovnal se, zase na svého děda shlížel. Mlčel. Přivřel oči a pořádně si svého děda prohlédl.
„Tebe opravdu musí štvát, že nejsi drak a že nemáš ani zbytky dračích schopností, že? Proto ses uchýlil k tomuto? Proto jsi zradil ves? Co jsem se dověděl, nebyl jsi tehdy jediný nečistý a jediný bez schopností. Bylo vás tam víc, protože draků již nebylo tolik. Proč tedy? Stačilo potkat a draci by vymizeli úplně. Paradoxně jsi tím draky zachránil, protože tu mi tři stále jsme. Nač?“ stále se opíral o lehátko, na kterém byl dříve přikován.
„Protože mi draci lezou krkem. Protože mě draci štvou! Protože chci jejich schopnosti. Můj syn to dovedl k dokonalosti! Budeme vládnout světu a vymýtíme vše, co je proti přírodě. Draky, elfy a podobná divná stvoření!“ zasmál se.
Anchanio naklonil hlavu na stranu. „Asi jsem jen blbý elf, ale… nejsi elf také?“ podíval se na něj jako na blázna.
„Ne na dlouho!“ zasmál se. „Vím, jak ze sebe udělat člověka. A když se mi to nepovede, tak ze sebe udělám boha. Ale to tě trápit nemusí, toho se nedožiješ. Budu tě muset zabít, až si vezmu tvé schopnosti. I když bych tě rád viděl trpět. Jak jsi ztratil schopnosti, jak tu musíš žít a sledovat to vše. Ale jsi drak a draci musí zemřít,“ napřímil se a sledoval svého vnuka velmi zlým pohledem.
„Jen proto? Jen proto jsi nás všechny …?“ došla mu slova. Anchanio teď opravdu nevěděl, jestli se má smát nebo brečet. Vyvolal válku kvůli takové blbosti? Jiné rody elfů také neměli schopnosti, takže on vyvolal válku, protože byl míšenec, protože nebyl drak jako většina rodu Arikko. Uvědomil si, že jeho syn je také míšenec. „Můj … můj syn je tako ty. Jeho matka je nečistá elfka. Je také míšenec. A pokud vím, nevadí mu to,“ podíval se na své nohy. „Já … jen doufám, že s něj nevyroste takové hovado, jako jsi ty. Při představě, že jsem tvůj vnuk, se mi opravdu dělá zle. S vědomím, že myslíš jen na sebe, ti práci ušetřím a půjdu se nějak odrovnat sám,“ podíval se do očí svého děda. „Jestli po mne něco chceš, zastav válku, pozvi sem několik elfů, vezmi mne ven a tam mne poraz!“ přimhouřil výhružně oči. „Možná mne ten obojek teď zastaví, ale nebude trvat dlouho, než moc obojku bude má a on mi už nebude ubližovat, nebo si na moc obojku zvyknu. Nemám z tebe stažený ocas, nebojím se tě, ani tvých věcí ani tvých praktik. Co hůř, odmítám se bát smrti, raději bych zemřel, než abych ti byl v něčem nápomocen, i když jsem tvůj vnuk,“ plivl mu k nohám. „Opravdu tě nepovažuji za svého příbuzného. Nejraději bych ti stáhl kůži z obličeje, stydím se za to, že jsem ti tak podoben,“ podlomila se mu kolena, ale neupadl, včas se chytil lehátka. Obojek mu i teď bral sílu. Čím víc se pohybovat, čím víc používal svou moc nebo čím víc se namáhal, tím na tom byl hůř. Musí se naučit, jak udělat těžkou věc jednoduše, pak má možnost ostatním pomoci. „Už… už nepotřebuješ Senliona ani mou sestru teď nepotřebuješ. Pusť je. Pokud vím, ji si můžeš kdykoliv přivést zpět a Senlion ti je k ničemu. Už mne máš, takže pojistku už nepotřebuješ. Mám pravdu?“ Pomalu se posadil na lehátko.
„Přesto si je tu nechám, aspoň si budu jistější a ty neuděláš žádnou hloupost,“ trhl mu provazem.
„Chápu. Bojíš se mne,“ ušklíbl se.
Anie starší trhl provazem tak hodně, že Anchanio spadl z lehátka. Nevydal ani hlásku, jen se začal tiše zvedat. Byl naštvaný, to ano, ale nedal to najevo, nechtěl svému dědovi udělat radost, ale také se mu nechtěl podřídit.
„Rozumím. Válku ukončím. Přivedu sem tvého tchána,“ mile se na svého vnuka usmál. „Když budeš poslušný!“ dodal škodolibě, a pak se velmi hlasitě rozesmál.
Anchanio zaskřípal zuby, toto se mu nelíbilo, ani trochu. Věděl, že si vždy najde nějakou prkotinu, kvůli které válku neukončí, že si vždy najde důvod proč to neudělat. Pomalu se postavil na nohy. Snažil se nevnímat bolest z obojku, bohužel to bylo téměř nemožné, bolest se zvětšovala, čím víc se namáhal. Nahrbil se, nenarovnal se, jak měl ve zvyku. Ačkoliv si to neuvědomil, nahrbený působil velmi hrozivě a nebezpečně. Sledoval svého děda, ruce v pěst, oči zle přimhouřené. Měl také pevně stisknuté čelisti, protože bolest z obojku byla opravdu velká, ale nehodlal se vzdát. Ne do doby než omdlí nebo něco podobného. Dokud je při vědomí bude bojovat, tak se rozhodl tak jednal. Díval se na něj. Zkusí to znovu. Ještě jednou. Několikrát se zhluboka nadechl a napřímil se. Nechal si spadnout vlasy do obličeje. Zavřel oči a i když se nedotýkal svého děda, odhodlání ho zabít z něj bylo cítit více než hodně. Vlasy se zase začali pohybovat, jako by vál vánek, ale žádný tam nebyl. Začínal se zase měnit. Kolem něj se objevila znovu ta záhadná černá mlha. Jeho tělo se v mlze začalo ztrácet a mlha získávala podobu draka. Jeho ruka se opět proměnila v dračí pařát. Anie starší ho jen tiše sledoval, nic nedělal ani neříkal. Jen do těla draka vedl provaz, pak se obojek zvětšil a drak jej měl kolem krku. Lauraya, Anie mladší i Senlion ho vyplašeně sledovali. Minule to nezvládl, upadl, ale teď se zdálo, že to zvládne, zdálo se, že proměnu dokončí. Odhodlání v Anchaniových očích bylo znatelné, všiml by si toho i hlupák. Anchanio začal vrčet, aby si dodal sil, ale nepomohlo to. Nakonec se přeměnil zpět v elfa a v bezvědomí upadl na zem.
„Anchanio!“ vykřikla vyděšeně Lauraya a rozeběhla se k němu, jenže Anio mladší její provaz pevně držel, a tak upadla, když se lano plně napnulo. Senlion se ani na ten výkřik nezmohl, vše, co se během dvou dnů dozvěděl, bylo pro něj nové a neskutečné. Anie starší se opravdu pobaveně smál. I Anie mladší se smál, ale ne tak pobaveně, spíše škodolibě. Patřilo to tomu elfovi, pomyslil si Anie mladší. Neměl si zahrávat s jeho otcem ani s jeho výtvory. Uvolnil ruce nejdříve Lauraya, které se hned rozeběhla k bratrovi a vzala jeho bezvládné tělo do náruče. Poté Anie mladší uvolnil pouta Senlionovi, který se jen sesul k zemi a vyděšeně sledoval svého přítele. Anie mladší i starší se se smíchem ztratili z cely a zamkli za sebou. Senlion ani Lauraya utíkat nechtěli. Lauraya tiše plakala v náručí s Anchaniovým tělem. Myslela si, že je mrtvý, vypadal tak. Skoro nedýchal a jí to děsilo. Senlion se nakonec přemohl a pomalu se přesunul k Lauraye a Anchaniovi.
„Co-co se tu děje?“ podíval se na plačící Laurayu, která se na něj podívala uslzenýma očima.
„P-promiň, že jsme ti to neřekli dříve, ale on se bál, že ztratí jediného přítele.,“ hlavou naznačila Anchania, který jen bezvládně ležel v její náruči. „Věděl totiž, že nemáš rád draky. Že sis udělal špatný obrázek o nich.“
Senlion se cítil velmi provinile. Myslel si, že je jeho nejlepší přítel, a aniž by si to uvědomil, ubližoval mu skoro každou větou. Těch dvacet let, které tu strávil o samotě, někdy mučen, někdy vážen, přemýšlel o jejich přátelství a s úsměvem na něj vzpomínal. Teď si uvědomil, že to štěstí bylo jednostranné, že se Anchanio tak dobře cítit nemusel. Klečel vedle Laurayi a pevně sevřel své kalhoty. „Měl bych se vám dvou omluvit. Způsobil jsem vám trápení, i když jsem nechtěl. A i když jsem těch dvacet let dumal nad tím, proč jste se chovali tak zvláštně, nenapadlo mne, že můžete být jedni z posledních draků. Já … uznávám, že draci nejsou tak špatní,“ pousmál se a na zem upadla jeho první slza. „Opravdu nejste špatní, však já se s vámi přátelil, ale byl jsem hloupý. Omlouvám se, pokorně se omlouvám,“ nechal své dlouhé a zcuchané vlasy spadnou do obličeje, aby nebyly vidět jeho slzy.
„Blbče,“ vydechl vyčerpaně Anchanio.
Lauraya se tak polekala, že jeho tělo odhodila na zem a vykřikla. Myslela si, že je mrtvý a mrtvola teď promluvila! Dala si ruce před pusu a vyděšeně sledovala, jak se mrtvola jejího bratra pomalu zvedá.
Senlion sice nevykřikl, ale v tom momentě přestal plakat a překvapeně sledoval Anchania.
„Odhodit si mne nemusela,“ posadil se a začal si mnou rameno, na které dopadl. Podíval se na vyděšenou sestru a překvapeného Senliona. „To jste si mysleli, že se tak snadno vzdám? He?“ začal se pomalu protahovat.
„N-ne,“ vydechl s úlevou Senlion. „Co vše jsi slyšel?“ sklopil zrak.
„Dost,“ protáhl si krk a podíval se na sestru. Natáhl k ní ruce, že ji obejme, ale ona odcouvala. „Nejsem mrtvý, opravdu ne,“ dal si pravou ruku na hruď. „Srdce mi tluče a já dýchám,“ konejšivě se usmál. Jeho sestra, Lauraya, rozplakala se ještě více a vrhla se mu do náruče takovou silou, že ho porazila na zem.
Anchanio sykl bolestí, ale nic neřekl. Pořádně se praštil do hlavy. Začal tedy svou sestru hladit po zádech a konejšit, neposadil se. Ani nemohl.
Senlion si nemohl pomoci a musel se usmát. Tento výjev ho velmi pobavil, i když byli ve vězení a ve smrtelném ohrožení. I když neměli téměř žádnou šanci na útěk. Usmát se prostě musel, nedalo mu to jinak.
Anchanio se podíval na usmívajícího se Senliona. Potěšilo ho, že jeho úsměv je stejně vřelý a milý, jako kdysi, i když teď byl evidentně i pobavený.
Podíval se na mříže, byly nepravidelné, silné a asi i pevné. I kdyby chtěl, neprotáhl by se přes ně.