Kapitola 20
„A jááá tě mám rááááda!“ následně si škytla Lauraya.
Anchanio sebou trhl. Jeho sestra ho objímala, pevně jej držela, že nemohl dýchat. Chtěl ji od sebe odtáhnout, ale nešlo to, držela se ho jako klíště. Podíval se na Senliona, ten seděl v rohu, nohy přitažené k tělu, houpal se a cosi mumlal. Anchanio se mu pokusil podívat do očí, ale když si všiml, že je má rudé, že to nejsou jeho oči, jen polkl. Takže nakonec měl pravdu. V tom ovoci cosi bylo, a jeho děd si musel vzít ty nenakažená. Zdálo se, že to není tak hrozné, vypadali jen opile. Až na ty oči.
„Hej! Po-Počkej!“ vydechl a snažil se svou sestru od sebe odtáhnout, než ho znásilní. Věděl, že když se jeho sestra opije, vyhledává přítomnost mužů a i žen, všeho co se dá.
Jeho sestra ho jemně kousla do krku, až zasténal. Jen přivřel oči a chvilku si dokonce dvoření jeho sestry užíval. Nechával se unést její touhou, ale nakonec se oklepal, tohle nemůže. Rychle ji ze sebe setřásl, i když se ho nechtěla pustit. Byl vzrušený. Jen hlasitě vydechl. Byla to jeho sestra, a to že ho roztoužila, nic nemění, prostě to je jeho sestra. Podíval se na Senliona, který se kýval v rohu. Tohle nebylo moc dobré, bál se. A co hůř, nevěděl, co Senlion dělá, když je opilý. A proč vlastně měli rudé oči? Než se nadál, jeho sestra ho znovu povalila na zem a znovu ho začala jemně kousat do krku. Přivřel oči, jestli v tom bude pokračovat, tak sestra nesestra, neudrží se. Opravdu ho vzrušila. Snažil se nějak si vyčistit hlavu, myslet na něco jiného, jinak se nezná. Znovu od sebe s veškerým vypětím sil svou sestru odstrčil. Postavil se a došel k Senlionovi, který se na něj podíval. Usmál se na něj a také se postavil. Anchanio se zdál normální, i když byl opilý, trochu se motal, ale vypadal normálně. Aspoň se teď o nic nesnažil. Jeho sestra se po čtyřech plazila k němu. Usmívala se, hladově. Anchanio jen polkl, měl se své sestry strach, ale jiný než jindy. Než se nadál, nebo stihl udělat, Senlion mu padl do náruče a sledoval ho stejně hladově jako jeho sestra. Chytil ho a vyděšeně sledoval. Senlion se zeširoka usmál a natáhl se k němu. Políbil ho, vášnivě, přesto něžně. Anchanio vyděšeně Senliona pustil a sledoval, jak padá na hlavu. Anchanio sledoval, jak se k němu sestra plazí po čtyřech, jak se jeho přítel zvedá. Pochopil, že oba dva mají jen jeden cíl. Nalípl se na zeď a sledoval je. Nevěděl, jak se tomu vyhnout. Bál se. Našel cestičku, kudy se mohl dostat k mřížím, rychle se tam rozeběhl. Pevně se chytl mříží a podíval se, jestli na chodbě někdo není. Nikdo tam nebyl. Začínal si připadat velmi zoufale. Lauraya a Senlion se k němu pomalu blížili a hladově jej sledovali. Anchanio byl na jednu stranu rád, že si ovoce nedal, i když byl hladový, ale kdyby se tím ovocem také opil, pravděpodobně by to nedopadlo dobře. Na zemi byl stále tác s ovocem, ale žádné ovoce na něm již nebylo. Sledoval rudé oči těch dvou, počítal každou sekundu, než se k němu dostanou.
„Ty zmetku!“ zařval vztekle na celé vězení. Zkoušel se dostat skrz mříže ven, ale nechtěl se k nim otočit zády. Nešlo to, protáhl možná tak končetiny, ale neprotáhl se celý. Nalípl se na mříže, jak nejvíce to šlo, ale nemohl udělat nic víc. Už byly u něj, jeho sestra se pomalu začínala stavět. Senlion ho chytil za límec a chystal se ho políbit.
„Hej!“ odstrčil ho od sebe. Anchanio si připadal ještě hůře, než kdyby ho někdo mučil. Každá minuta mu přišla nekonečná. Senlion se ale nedal a hned se ho chystal políbit znovu. Anchanio mu vrazil jednu pořádnou facku. Sám vyděšeně sledoval, jak padá na zem, ale zdálo se, že nic vážného se mu nestalo. Svou sestru také nehezky porfackoval, nic lepšího ho nenapadlo, ale nevěděl, jak jinak jim zabránit. Jen sledoval, jak oba dva padají k zemi, jak tam bezvládně leží. Stále byl v šoku a nebyl schopný se pohnout. Nakonec vzal tělo své sestry a položil ji na jedno lehátko. Zkontroloval její životní funkce. Byla jen v bezvědomí. To samé udělal i se Senlionem. Také byl jen v bezvědomí. Nikomu vážně neublížil. Trochu si oddychl, ale stále měl strach. Jestli se znovu probudí a budou takový, bude jim muset věnovat další facky a to nechtěl. Když Senliona ukládal na lehátko, urovnal mu vlasy. Podíval se na jeho podvyživené tělo. Vzpomněli si na jejich společné dětství. Byli si velmi blízcí. Jednou si vskutku dali polibek, venku pod stromem, ale to byly ještě děti. Navíc den na to zmizel, takže z toho nic nebylo.