Kapitola 22
Je to sen nebo realita? Rozhlédl se kolem sebe. Nemohl tomu uvěřit. Opravdu. Tohle je skutečnost. Jeho děd ho vzal ven. Ač měl svázané ruce, ač měl obojek na krku a na něm vodítko. Opravdu byl venku. Včera večer se musel ještě několikrát profackovat, když začal myslet na svého děda, nemyslel na něj jako na zloducha. Ale teď. Jeho děd ho vzal ven! Lauraya a Senlion sice ještě byly v bezvědomí, ale zdáli se být v relativním pořádku. Vypadali, jako by spali. Vlastně Anchanio ani moc na výběr neměl, když se probudil, už měl ruce svázané za zády a už i na obojku bylo vodítko. Byl to opravdu šok spatřit tak blízko svého děda hned po probuzení, a ještě ke všemu, když si ho tak se zájmem prohlížel. Myslel si, že ho půjde mučit, ale on ho místo toho vzal ven. Opravdu ven. S úžasem se díval na mizející hvězdy a načínající východ slunce. Stáli na hradbách, kde nikdo nebyl. Nevšímal si teď Anchania. Jen byl opravdu rád, že je venku a co víc, že sleduje východ slunce. Něco, co má nadevše rád. Vždy si uvědomil, že je pro co žít a že se někde něco třeba právě rodí. Teď mu to dávalo naději, že se jednoho dne vrátí ke své ženě a ke svému synovi. Východ slunce ho ujistil, že tam někde na něj čeká někdo, kdo ho má opravdu rád.
Anie starší jen tak pokukoval po svém vnukovi, jak se usmívá do nového dne. Možná spolu měli přeci jen trošku něco společného. Také měl rád východy slunce. Také se mu líbili a jak se zdálo, jeho vnukovi to dodávalo sil do nového dne. Trochu naklonil hlavu na stranu a pozoroval jej. V ranním vánku, když mu trochu vlály vlasy, v ranním světle, kdy se od jeho tmavých vlasů odráželi první paprsky, byl jeho vnuk opravdu nádherný. Všiml si, jak přivírá oči. Na chvilku si pomyslil, že myslí na to, jak letí, dokonce, i když stál nohama na zemi, mu přišlo, že s jeho vnukem letí nebem. Byl dobrý nápad vzít ho sem, ale zase měl ten divný pocit jako včera. Zase ho chtěl pustit a ochraňovat. Navíc měl pocit, jako by místo svého vnuka, měl na vodítku zkroceného černého draka. To jeho pocit ještě více umocnilo. Chtěl ho obejmout, chtěl ho držet, ale nemohl, byl to přeci jen vězeň, jeho vězeň, ne jeho miláček, ani mazlíček, ani druh, jen vnuk. I když měl Anchania spoutaného, působil volně, jako by mohl kdykoliv vzlétnout. Kdykoliv by chtěl. To nemohl dovolit, nemohl mu jeho drak uletět. Už na něm ani nechtěl dělat pokusy, chtěl si ho jen někam zavřít a ochraňovat. Jeho záměry zlikvidovat draky byly opravdu špatné. Uvědomil si to až teď. Tak pozdě. Chtěl, aby tu byl jeho starší syn, Anchaniův otec, aby svého syna vidět tak, jak jej vidí on teď. Viděl v něm sebe, když byl mladý, když byl nadšený, že života, kdy se radoval se svou budoucí družkou. Vše v jednom pohledu na něj. Z Anchania přímo vanul ten pocit štěstí, byla to vlna, která zasáhla i jeho. Cítil, jak z úsvitu získává naději, naději, která plynula i do něj. Naděje, která je zaplavila oba dva. Začínal si připadat špatně, že zradil vesnici, že věznil svého vnuka a svou vnučku. Že před dvaceti lety unesl malé elfí dítě. Je možné, aby se tak cítil po jednom pohledu na svého vnuka? To není dobré, věděl, že to není dobré, ale nemohl si pomoci.
Jasně zelené oči jeho vnuka se na něj podívaly. Usmívaly se stejně jako jeho vnuk. Anie cítil, jak se mu podlamují kolena. Než si uvědomil, co se děje, jeho vnuk ho zachytil. Trhl sebou. Neměl mýt ruce svázané? Rozhlédl se, co ho chytilo, a všiml si, že je obmotán černou mlhou, která obklopovala Anchaniova záda. Mělo to tvar křídel. Anchanio ho sledoval. Měl pocit, že ty jasně zelené oči mu vidí až do žaludku. Jeho vnuk byl drak. Byl vězeň. Jeho vězeň.
Anie se postavil na nohy. „Ehm, Děkuji,“ urovnal si oblečení, sledujíc jak křídla jeho vnuka mizí.
Anchanio se jen usmál, neodvětil mu, jen ho mlčky pozoroval. Pomalu znovu roztáhl svá křídla, objal svého děda a vznesl se. Anio ho jen překvapeně sledoval a nechal se nést. Viděl, jak se vznášení, jak Anchanio nabírá výšku, nemohl se zcela proměnit do podoby draka, ale křídla, jak se zdálo mu problémy nedělala. Anie poprvé viděl svůj hrad ze vzduchu. Líbil se mu ten pohled, opravdu moc se mu líbil. Pak Anchanio zamířil k místnímu rybníku. Anie se jen unešené díval kolem sebe. Až teď si uvědomil, jak krásný pohled se naskytuje drakům a ptákům. Nebylo snad ani možné, jak krásné to bylo. V rybníce se odráželo vycházející slunce, což ještě umocňovalo už tak krásný pohled. Anchanio se snesl k hladině rybníka, takže si Anie mohl smočit ruce, také že to hned udělal. Byl to vskutku krásný pocit, opravdu moc se mu to líbilo. Dřív si nedovedl představit, že něco tak hezkého být může. A on to chtěl Anchaniovi vzít. Tuhle krásu. On mu ji opravdu chtěl vzít. Ne, nemohl to udělat. Opravdu to nemohl udělat. Nebylo by to dobré. Vůbec by to nebylo dobré. Vzhlédl na Anchania, který se díval v před, usmíval se, šťastný, že může letět. Anie si po dlouhé době, opět připadal šťastný. A pohled, který mu Anchanio daroval, byl krásný. Nechtěl, aby to někdy skončilo. Nepřál si to. Opravdu to nechtěl. Nakonec tedy usoudil, že mu jeho osobnost nevezme. Neměl na to srdce. Teď už ne. Rybník skončil a před nimi byl les. Anchanio se obratně stromům vyhýbal. Letěl rychle, opravdu rychle a jen se nakláněl, aby se uhnul stromům. Anie si nepřál víc, jen chtěl, aby Anchanio letěl. A on letěl. Náhle, ale Anchanio tiše zavrčel a oba upadli…