Kapitola 25
Anchanio se probudil, neotevřel oči, nechtěl je otevřít. Jen cítil, jak ho někdo zezadu objímá. Snažil se vzpomenout, co se stalo. Anie sem přitáhl jeho družku. On se sestrou pak seděl v koutě a nechal Riachu a Senliona, aby si spolu popovídali, seznámili se. Ale pak se stalo, co? Jak dlouho vlastně spal? Hlava ho stále stejně bolela, nemyslil si, že je už další den, i když co měl to zranění na hlavě, chtěl jen spát. Nic víc nic míň, chtěl jen spát, opravdu spát. I teď když se probudil, chtělo se mu zase spát. Pootočil hlavu a otevřel oči, byl zvědav, kdo jej tak pevně svírá. Byl to Senlion. Chvíli si nemohl vzpomenout, proč zrovna on, ale pak si uvědomil, že od něj sestra odešla s tím, že si chtějí s Riachou jen o něčem promluvit a Senliona poslali k němu. Ano, pomalu si na to vše vzpomněl. Vzhledem k tomu, že i Senlion spal, musel spát dlouho. Trochu si vyčítal, že se mu chtělo stále jen spát. Pomalu se posadil a chytil se za hlavu. V té rychlosti narazit do stromu, diví se že stále žije, i jeho děd. Možná, že jako drak je odolnější než elf. Proto má jen zranění na hlavě. Možná také ne. Každopádně byl rád, že žije, i že se vidí zase se svou družkou, ale nechtěl se s ní vidět zrovna tady. Pomalu se postavil. Musel se zády opřít o zeď, aby neupadl. Svět se mu trochu točil. Senlion zachrápal a stočil se do klubíčka, když už nikoho nedržel. Zaslechl divné zvuky, divné zvuky z jeho cely. Podmračil se trochu. Ty zvuky se mu moc nelíbily. Udělal krok a opřel se o lehátko. Nakoukl do protějšího rohu a jen se mu údivem otevřela ústa. Opět neměl slov, jen to s nemalým překvapením sledoval. Ty dvě, jeho družka i jeho sestra, se tam spolu líbaly. U srdce ho bodl osten žárlivosti. Přimhouřil oči. Vedle nich byl ale prázdný tác, podobný tomu, který nedávno byl plný nadrogovaného ovoce. Pevněji sevřel okraj lehátka. Chtěl křičet, brečet, utéct.
„Zajímavé, že?“ usmál se Anie mladší. Jak to že si ho Anchanio nevšiml? Jen se podíval ke mřížím. Anie byl opřený zády o stěnu, jedno nohu měl opřenou také o stěnu a ruce složené na hrudi. Jen se na něj zle podíval, nic Aniemu neříkal. Zaťal zuby a šel e rozdělil. Byl rád, že jeho sestra měla oboje, měl ji za co vzít a odtáhnout od jeho družky.
„Ale notak,“ povzdychl si zklamaně Anie. „Copak tobě se to nelíbí?“ zeptal se ho, když Anie táhl svou sestru dál od Riachi, která se hned postavila, že půjde za ní. Anchanio se postavil mezi ně, zatímco Laurayu držel za obojek, Riachu držel za triko hned pod krkem. Měl ruce rozpažené, aby byly od sebe, co nejdále. Byl nahrbený ,vlasy spadlé do obličeje. Chtěl ještě třetí ruku, co mu chytla hlavu. Bolela ho, čím dál tím víc.
Anie mladší se zasmál. „Ale ale, Aníček má problémy?“ smál se.
Anchanio si tiše zavrčel, že žádný Aníček není, ale že se jmenuje Anchanio. Jenže nemohl promluvit nahlas, bál se, že by jej hlava rozbolela ještě více, jen se tvrdě na Anieho mladšího zle podíval. Tohle nebylo, co by si nějak přál.
Anie nad ním mávl rukou. „Nu nic, dělejte si tu, co chcete, já mám ještě něco na práci. Víš, Aníčku, už se to blíží. Měl by ses začít loučit,“ zasmál se a vydal se pryč. Anchanio si jen tiše zavrčel. Ty dvě se k sobě snažili dostat a on je s vypětím posledních sil držel od sebe.
„Senlione!“ zkusil hlasem probudit svého přítele, jenže jeho hlas ho zradil a on něco nesrozumitelného zamumlal. Riachu kousek odhodil, zavřel oči a znovu svou sestru uhodil. Poté i Riachu. Obě ženy dal na lehátko, opět byli v bezvědomí. Nechtěl to, ale musel. Opravdu je nechtěl uhodit. Vyčítal si to, ale neměl jinou možnost. Podíval se na Senliona. Měl zarudlou tvář a spal. Až teď mu došlo, že ho nebolí jen hlava ale i hýždě. Jen odevzdaně padl na kolena. To, co ho teď napadlo, se prostě stát nemohlo! Odmítal to přijmout. Na druhou stranu, ten tác byl veliký, že by se z něj najedlo pět lidí. Znovu se podíval na Senliona. Poznal tam otisk své dlaně. Složil hlavu do dlaní. Tak trochu si přál, aby ho někdo už zabil, nebo začal mučit fyzicky. Začal uvažovat nad tím, jestli by nebylo lepší se vzdát a jít se nějak zahrabat. Tohle na něj bylo trochu moc. Měl hlad, musel znovu uhodit své blízké, byl vyčerpaný z bolesti hlavy, stále se mu chtělo spát. Lehl si na bok, nohy přitáhl k tělu a zavřel oči, v domnění, že se probudí někde v bezpečí.