Kapitola 27
Senlion pomalu otevřel oči, Anie mladší jim přinesl ovoce, bylo dobré, pochutnal si, jen jeho vzpomínky poté byly poněkud zamlžené. Ale by rád, že se najedl konečně i Anchanio. I když toho nesnědl hodně, přeci jen něco málo do sebe dostal. Zatímco Riacha byla, jak kdyby měsíc nejedla. Senliona to překvapilo, ale pomlčel o tom. Ona Lauraya se také nežinýrovala, také se pořádně najedla, zatímco on a Anchanio jen poskromnu. Pořádně si zívl a několikrát zamrkal. I když jeho vzpomínky byly v mlze, věděl, co se stalo. Anchanio ležel vedle lehátka, schoulený do klubíčka. Tiše si povzdechl. Takže se to opravdu stalo. Pomalu k němu přešel a jemným dotykem jej probudil. Sledoval, jak Anchanio pomalu otevírá oči, i jak sebou trhl, když zjistil, že se nad ním sklání. Senlion ho pohotově pohladil po hlavě a usmál se. „To nic,“ špitl mile.
Anchanio se rychle posadil, vlastně mu sedět moc nešlo, ale nechtěl ležet. „Já,“ podíval se jimam.
„To nic,“ Senlion se posadil a donutil Anchania, aby si lehl a hlavu položil k němu do klína. Zády se opřel o lehátko, nemělo nohy, bylo jako by celé vytesané z jednoho kusu kamene, skoro jako nějaký oltář.
Anchanio zrudl. „Takže jsme to nakonec udělali?“ zeptal se nejistě.
Senlion se usmál. „Ano,“ pohladil ho po vlasech.
Anchanio vydechl a přitiskl mu svou hlavu do břicha. Opět. Teď ho ale i objal. „Jsem tak … omlouvám se,“ zamumlal mu do břicha. Sám by se teď nejraději propadl.
Senlion se zasmál. „Mě to nevadilo,“ sklonil se k němu blíže. „I když to bylo poprvé,“ zase se narovnal. „Bylo to příjemné.“
Anchanio cosi nesrozumitelně zamumlal, byl pln rozpaků. „Ale… uhodil jsem tvou sestru. I mou sestru,“ zamumlal srozumitelněji.
Senlion si povzdychl. „Zdá se, že se z toho musí prostě vyspat. Je to divné ovoce, ale aspoň jsme se najedli, myslím, že to je malý trest, za jídlo, ne?“ chtěl Anchaniovi zvednou hlavu a podívat se mu do očí, ale on se nedal. Nechtěl zvednou hlavu. Senlion si povzdychl, když viděl jeho reakci. Raději mlčel. Už to nechtěl více rozvádět. Jen mu překontrolovat zranění na hlavě. Zdálo se, že se začne už pomalu hojit, aspoň už nekrvácelo a začal se tam tvořit strup. Z pohledu na krev mu nebylo zrovna třikrát dobře, ale rána se musela pravidelně kontrolovat. Měl ji nad pravým okem a vypadala hluboce, ale na Anchaniovi zatím známky nějakého vážného zranění poznat nebyly, za to byl Senlion rád.
Anchanio zůstal ležet, hlavu položenou v jeho klíně. Styděl se za to, co prováděli se Senlionem, došlo mu to, tak trochu si i vzpomínal. Co hůř, opravdu se mu to líbilo. Anchanio se chtěl propadnout do země, ani nevěděl, jestli je při tom někdo nesledoval. Čím víc si vzpomínal, tím víc se začínal nenávidět. Nakonec si vzpomněl, že to ON svedl Senliona. Jen si tiše ponadával. Měl by řešit, jak odsud uprchnout a ne jak si to tu se Senlionem ještě více užít. Jenže teď bylo těžké myslet na něco jiného, na něco jiného se soustředit, než byl jen ten příjemný pocit, na který si vzpomněl. Jen to probuzení bylo trochu šokující, když tam viděl svou sestru se svou družkou. Předtím na svou sestru žárlil, opravdu žárlil, ale teď mu tak nějak bylo jedno, že se snažila o jeho družku. O matku jeho dětí. Asi to bylo tím, že on si vzpomněl, co dělal se Senlionem. Viděla ho při tom jeho družka nebo ne? To mu bylo záhadou, ale záhadou, kterou znát nechtěl. Pustil se Senliona a pomalu se posadil. Nemohl se mu podívat do očí a cítil jak je rudý až za ušima. Trochu mu přišlo, že teď nemůže udělat nic. Opatrně se dotkl obojku, ale ten mu dal malý šok. Ani tohle si nemůže sundat, proměnit se také nemůže a teď ani k jednomu ze svých blízkých promluvit. Nebude asi ani moc mluvit ke svému synovi, bude se stydět. K jeho dceři možná někdy ano, ale měl ze svého syna poměrně strach. Byl jako Riacha, uměl vybuchnout v tu nejméně očekávanou chvíli. Musel se usmát, když si uvědomil, že jeho pán, přítel a tchán v jedné osobě, který je klidný a milý, hlídá takového divocha jako je jeho syn. Jistě si vzpomene na chvíle, kdy byl se Senlionem. Kéž by mu mohl dát nějak vědět, že Senlion žije, že všichni zatím žijí. Ale nevěděl jak.
Byl tu už dlouho, jak pochopil, většinu prospal. A i ten jeho sen, kde jeho děd byl hrdinou, Senlion mu zde pomohl žít líp a nakonec se dostal domů, ten jeho sen byla jen jeho touha dostat ne na svobodu za jeho družkou, jak Arikkové říkali. Oni neměli manželky, oni měli družky. Navíc on ji nedal své příjmení, nemohl. Vlastně ani neměl svatbu, ani dle zvyků Arikků ani ostatních elfů, protože by tam musel vyzradit svůj rod. A co hůř, Riacha nevěděla, co je zač. Měl by ji to říct? Že má děti s drakem a její švagrová j také drak? Teď už je to vlastně jedno, nemohl to vyzradit, kvůli Aniemu, a i přes to si je našel. Zadíval se do stropu a povzdychl si. Je na čase, aby byl ke všem upřímný. Jeho sestra i jeho přítel z dětství se to dozvěděli, když se dohadoval s Aniem starším. Bylo to šokem, vyčítal si to, že jim to nesdělil nějak lépe, ale nebyla jiná možnost. Možná Riache by to mohl sdělit příjemněji, ale nebude ho za to nenávidět, že jí skoro dvacet let lhal o tom, kdo je? Nemá smyls se s tím zaobírat, stejně se to dozví. Chtěl, aby tu byl někdo ze světlé linie, ale jediný drak ze světlé linie byl daleko, doufal v to. I když se praví, že když se sejdou všechny tři linie a spojí své síly mohou vyvolat matku dračici či otce draka kteří dala život třem liniím rodu Arikko, když měli černé, zelené a bílé vejce. Z temné linie nemuseli být jen černý draci, ale jakýkoliv tmavý a z bílé zase jakýkoliv světlý. Z přírodní linie byli jen draci zelení či hnědí, výjimečně modří. Postavil se na čtyři, a pak se pomalu postavil na vlastní nohy, jednou rukou opírajíc se o lehátko, kde ležela jeho sestra. Vskutku to vypadalo, jako by lehátko vyrostlo ze země, nebylo to to přenosné, jako v jeho snu.
Narovnal se a několikrát se zhluboka nadechl. Světlá linie uměla léčit, on jakožto Temná linie byl drak bojovník a jeho sestra. Jak to říci, ani neléčila, ani nebojovala, Přírodní linie rozuměla přírodě, byla spíš takový ten farmář. Ale právě Přírodní linie byla velmi důležitá při přivolávání rodičů. I když nikdo matku dračici ani otce draka neviděl, jejich jména neznali, stále v ně věřili, že tu někde jsou. Podíval se na svou sestru v bezvědomí. Opravdu by je mohl přivolat, i když jim chybí Světlá linie? Jejich původ byly draci, kteří měli 3 vejce, ze kterých se vylíhli elfové, byl to vývoj draků, aby nebyli tak nápadnými a lidé je přestali zabíjet. Původní draci, kteří se neměnili, už nejsou, jen matka dračice a otec drak, kteří byli údajně poslední svého druhu a tak svá tři vejce očarovali. Aspoň se to tak praví v jedné legendě, co je na tom pravdy ale Anchanio nevěděl. Přírodní linie byla pro přivolání nejdůležitější, a to jeho sestra byla. Na jednu stranu ho mrzelo, že se sestrou jsou ona z jiné linie, ale na druhou stranu, jim to teď mohlo přinést trochu štěstí. Jenže ani jeden nemohou používat svou magii. Anchanio strnul a sundal si triko. Ano. Mají tetování. Podíval se na tetování a své hrudi. Bylo největší tabu to použít. Aspoň ho to tak otec učil. Sundal triko i své sestře. Také měla na hrudi tetování, které pokračovalo i na její paže. Což o to, on měl také na pažích tetováni, ale jemu se táhlo i na záda, to jeho sestře ne. Vypadalo to, jako by jim chyběl jeden článek skládanky. Takže to tetování je potřeba k vyvolání Otce a Matky? Ale mělo i jinou schopnost, avšak i na tu byli potřeba všechny tři linie. Zase svou sestru oblékl, ale sebe ne. Mohl zkusit ještě něco, i když v jeho stavu to bude jistá smrt, ale ostatní budou moc utéct.
Senlion jen nahlas vydechl. Anchanio se na něj podíval, tyčil se nad ním.
„Jsi… jsi opravu vysoký,“ prohlížel si jeho tetování.
Anchanio si sundal obvaz z hlavy a i přes Senlionův pohoršený výraz látku hodil stranou. Spojil před sebou dlaně v jednu velikou pěst. Každý sval v jeho těle se napjal. „Vezmi Laurayu a Riachu do nejvzdálenějšího rohu v cele, ano?“ podíval se na Senliona očima, které byli celé černé. Už nebyl jasně zelené.
Senlion ho jen vystrašeně sledoval a uposlechl ho. Za chvilku jeho sestry leželi v koutě a Senlion stál před nimi, sledujíc Anchania, který zavřel oči. Kolem něj se objevila znovu mlha, ale ne černá, nýbrž modrá, jasně modrá. Skoro jako by zářila.
„NE!“ vykřikla Lauraya a rychle se ke svému bratrovy rozeběhla. Srazila ho ze zem. Anchaniovo soustředění zmizelo, zcela se uvolnil i ta jasné modrá mlha zmizela. „Ty idiote,“ vydechla úlevně Lauraya. „Teď by tě to zabilo!“ vrazila mu nabroušeně facku.
„Ale-Ale dostali byste se ven,“ sledoval ji překvapeně Anchanio.
Lauraya si jednou rukou promasírovala spánky. „To by nebylo jisté,“ vydechla.
„C-co to bylo?“ zeptala se zmateně Riacha.
Anchanio se zadíval jinam. Netušil, že je tou mocí i probere. Jak se zdálo, mělo to více efektu, než předpokládal. Senlion klečel u Riachy a objímal ji.
„Pamatuješ, o čem jsme se bavili? Draci a tak?“ Podívala se Lauraya na Riachu.
„ Ano,“ trochu se zamračila. „Ano, vzpomínám. To bylo ono?“ Riacha se postavila.
„Ne tak docela. Jen část, takové kouzlo, které potřebuje, aby jeho uživatel byl v naprostém pořádku!“ Věnovala Anchaniovi jeden zlostný pohled. „Jinak to uživatele zabije,“ vrazila mu ještě facku a šla k Senlionovi.
Riacha došla k Anchaniovi, který se posadil, zády se opřel o zeď a díval se jinam. Riacha se před něj posadila, uchopila jeho hlavu jemně do dlaní a donutila ho, aby se na ní podíval. „Ty sis vážně myslel, že když zjistím, že jsi drak, že tě nechám, nebo ti něco udělám?“ podívala se mu do očí. „To sis opravdu myslel? A víš co, zatím co jsi tady zavřený, u tvého syna se projevuje dračí moc. Zdá se, že se už nechá přenést i na toho, kdo má 75% elfí krve. Že nemusí být zcela čistokrevný. Má tmavě zelená křídla. Má štěstí, že jeho teta na něj byla tak hodná a vše mu, i jeho matce, vysvětlila!“ vrazila mu facku. Anchanio se stále díval jinam, mlčel. Byl sice překvapen, že i jeho syn je drak, ale nechtěl Riachu rozčílit ještě více.
„Promiň,“ vysoukal ze sebe nakonec, i když se stále díval jinam.
Senlion se musel pousmát, teď, co jsou ve vězení, poprvé viděl, jak se Anchanio bojí, co víc, bál se jeho sestry.
„Ááá, jenom promiň to nevyřeší. Až se vrátíš, nebudeš před hlídáním syna utíkat do práce, jasné? Budeš ho pěkně učit, jak být řádným drakem. Jako to tebe a Laurayu učil tvůj otec s matkou, jasné?“ zase se ho pokusila donutit, aby se na ní podíval, ale on zavřel oči.
„Ano, madam,“ špitl.
„No a už nám nic nebrání, abych přijala tvůj rod. Když už spolu máme dvě děti, když už se tě otec pokusil přizabít, tak si myslím, že svatba bude už jen třešnička na dortu, hm?“ pevně ho objala. „Ty umíš teda jednoho vystrašit,“ začala ho konejšit.
Anchanio nevěděl, co říct, tak ji mlčky objal. Byl rád, že teď byla aspoň něžná. I když ho hlava stále dost bolela, takže i to malé zvýšení hlasu bylo dost znatelné.