Kapitola 28
Anie mladší se postavil. Chtěl se jít podívat za ním, musel mu zase upravit vzpomínky, jen protože se tu jeden elf rozhodl bojovat, ale na nesprávném místě. Těšil se, až se mu podvolí, tušil, že to bude již brzy, tak neplánoval nové trýznění, rozhodl se jen vyčkávat. Možná to samo o sobě bude dostačující, aby mohl získat jeho sílu. Byl nervózní, těšil se. Bylo to něco, na co čekal celý svůj život.
Urovnal si oblečení a vydal se pomalu ke dveřím. Chvilku se i bál vkročit do pokoje Anieho staršího. Několika mohutnými nádechy a výdechy, si dodal odvahy. Vyšel ze svého pokoje a hned vstoupil do toho vedle. Chtěl ho mít pod kontrolou, tak Anie starší sídlil hned vedle něho. Ještě by měl spát, podle všeho by léky na spaní měly stále účinkovat, ale nebyl si tím tam jistý, protože by se měl každou chvíli probrat. Pomalu otevřel dveře, neklepal, a vstoupil do pokoje. Oddychl si, protože Anie starší ještě spal. Když viděl, jak klidně dýchá a usmívá se, opřel se zády o dveře. Ve spánku vypadal vskutku nevinně, což ho někdy rozčilovalo. On se svému otci nepodobal, měl bledě modré oči a blond vlasy. I když měl obličej po něm, byl jiný. Rozhodl se již nepřemýšlet, jak moc se liší od ostatních. Prostě mu jen změní vzpomínky, není to nic, co by bylo nějak těžké, udělal to již mnohokrát.
Došel k jeho posteli a položil mu dlaň na čelo, jako by kontroloval, zda nemá horečku. Nezdálo se.
Usmál se pro sebe a chystal se změnit mu vzpomínky, když ho v tom chytl Anie starší za ruku a pevně mu tu jeho sevřel. Aniem mladší si nemyslel, že by Anie starší mohl mít takovou sílu. Když Anie starší otevřel oči, usmál se na svého bratra.
„Anie, ty zmetku,“ prudce vstal z postele a Anie mladšího shodil na zem. Narovnal se a shlížel na svého bratra ležícího na zemi.
„A-Agnole!“ Anie si uvědomil, že už je příliš pozdě, Agnolovi se vrátili vzpomínky, cíti,l jak z něj dračí moc mizí a vrací se k Agnolovi, který zpět nabýval i svého vzhledu. Bylo to, jako by se nad ním tyčil Anchanio, jen s tmavšíma očima. Anie polkl, bylo už opravdu pozdě, ale ještě něco udělat mohl, než mu jeho síla zcela zmizí. Také se prudce postavil, neváhal a zaútočil po Agnolovi, který se ale hbitě jeho pěsti uhnul. Než se někdo z nich nadál, propukla mezi nimi rvačka, avšak než aby se jeden druhému zasadil velkou ránu, jednomu druhému uhýbal obratnými skoky a přemety. Vypadalo to spíše jako zápas v atletice, než boj na život a na smrt. Ladnost draka a někoho, kdo měl dračí moc, byla neuvěřitelná. Normální člověk by jej stěží stačil sledovat, spíše by jen slyšel, jak se tříští nábytek i nádobí. Nebyl to něžný boj, i když ran moc zasaženo nebylo, spíše ničili vše kolem sebe. Anie si plně uvědomoval, že nemá moc času, že svou sílu ztrácí, Agnol se zase boj stačil prodloužit, co nejdéle, aby se mu jeho síla plně vrátila. Bál se zatím svou dračí moc používat, ještě ji všechnu nezískal zpět, ale věděl, že už stačí jen chvíli prodloužit boj. Na moment se přestal soustředit a zakopl o rozbitý stůl. Nestihl ani vykřiknout, jen sledoval, jak jeho tělo padá na zem a Anie neváhá a skáče na něj. Viděl jak Anieho mohutné dlaně míří na jeho obličej, jak se jedna dotýká jeho čela a druhá spánku. Vše pro Agnola bylo tak zpomalené, nevěděl, kde je, ale věděl, že jeho bratr není ten dobrý. Tušil, že pozice bratrových dlaní na jeho hlavě není dobrá. Jenže když jej chtěl svrhnout ze sebe, zatmělo se mu před očima. Jako by oslepl, zase putoval kamsi pryč od svého těla a své moci. Cítil, jak z těla zase mizí dračí moc, jak se od svého těla vzdaluje, ale nevěděl, co dělat. Nemohl se vrátit do svého těla, cítil, že nad jeho tělem se snáší temná aura. Agnol, i když se snažil dostat ke svému tělu, vzdaloval se od něj víc a víc. Až zase upadl do temnoty.
Anie mladší si oddychl, jen o minutu déle a neměl by šanci. Byl rád, že jeho bratr zakopl o rozbitý stůl a on mohl tak zpět získat dračí síly.
„Synu.. co, co se tu stalo?“ Anie starší se začal rozhlížet kolem sebe, jeho syn na něm ležel, jako by se mu snažil v něčem bránit, pokoj byl rozházený, veškerý nábytek zničený a jeho bolelo tělo, jako by s někým vášnivě bojoval. Připadal si zmatený, v hlavě se mu mísilo několik vzpomínek, nemohl si vzpomenout, co se tu stalo, ale věděl, že to dobré nebylo.
„Jen … jen jsi měl záchvat,“ ukázal si na čelo. „Asi z toho zranění,“ usmál se Anie mladší na svého otce a postavil se. Sledoval, jak se jeho otec rozhlíží kolem sebe. Povedlo se to, na poslední chvíli, ale povedlo se to. Dokonce mu vložil i novou vzpomínku, jak moc nesnáší Anchania, že utekl z vězení a snažil se ho zabít. Poupravil mu i jiné vzpomínky, aby měl jistotu, že se ho Anchanio opět nepokusí přivést k rozumu. Měl strach, že se to zcela nepovedlo, ale zatím žádný nezdar jeho otec nejevil. Sklonil se k němu a nabídl mu ruku, jako pomoc při vstávání.
Anie starší se několikrát ještě rozhlédl kolem sebe. Něco mu napovídalo, že je něco špatně, ale pomocnou ruku přijal a postavil se. Jen několikrát přikývl, že souhlasí, že měl asi jen záchvat. Hlava ho bolela to ano, ale nedokázal si přesně vyjasnit proč. Jako by měl vzpomínky několika lidí. Jednou to byla nehoda, podruhé násilný čin a jindy zase pokus o vraždu. Chytil se za hlavu a snažil se vzpomínky utřídit, ale měl v nich nepořádek. Jakoby jednu situaci viděl několikrát, z několika různých pohledů, avšak netušil, který je ten správný. Asi bude muset prvně věřit Aniemu mladšímu. Aspoň do doby, než si vzpomínky nějak urovná. Pomalu se vydal k posteli, ale zavrávoral, sledoval, jak jeho tělo padá k zemi. Chvilku měl pocit, že je jen divák, že tělo neovládá, jen ho pozoruje z dálky. Náhle se jeho tělo zastavilo, už to bylo zase jeho tělo. Podíval se kolem sebe, Anie mladší ho držel, usmíval se na něj. Ano, bude mu věřit, aspoň do doby, než si ujasní, kdo a co je. Nechal se Aniem mladším odvést k posteli. Lehl si a přikryl se peřinou. Sledoval Anieho mladšího, jeho syna, jak uklízí pokoj a vše rozbité dává na chodbu a tam dává někomu nějaké pokyny. Bylo to pro něj vše vzdálené, opravdu vzdálené. Zavřel oči a soustředil se na dýchání, doufal, že mu to pomůže si ujasnit, co se stalo a trochu urovnat vzpomínky.