Kapitola 31
Anie mladší se prudce posadil. Byl opět propocený. Zase měl sen, že byl sežrán drakem. Už druhý během dvou dnů. Začínal mít pocit, že jej jeho dračí síla varuje před něčím opravdu špatným. Vstal a přešel k oknu. Měl takový zlý pocit, že se jeho snaha blíží ke konci, ale nechtěl se vzdát. Poprvé ho sežral drak z vody, teď to byl Anchanio. Nepředpokládal, že to byly jen zlé sny. Bylo to varování, Anchanio v brzké době udělá něco, co ho ohrozí. Naklonil se ven z okna. To něco bude opravdu velké. Začal zhluboka dýchat. Musí to uspíšit, než se o něco Anchanio pokusí. Ty sny musely být varováním před ním, před tím temným drakem, kterého měl ve vězení.
Anchanio sebou trhl. Byl ve vězení, ale měl sen, dost divný sen. Zdálo se mu, jak ho Anie mladší zbavil obojku, jak spolu bojovali na nádvoří a on ho pak sežral. Dal si jednu dlaň před ústa, zvedl se mu žaludek, když si představil, jak požírá Anieho mladšího. Začal zhluboka dýchat, jinak by se opravdu pozvracel, ta představa byla děsivá, navíc on na krku stále obojek měl. Věděl, že to byl jen sen, ale i tak se mu z toho udělalo zle. Netušil, proč se mu zdál tak hloupý sen. Jen nad tím zatřepotal hlavou. Jen sykl, když jej rozbolela znovu hlava. V tomhle stavu by ani nebyl schopný bojovat! Vstal a rozhlédl se kolem sebe. Byl stále ve vězení, vedle něj ležela Riacha, spala a mumlala jména jejich dvou dětí. Trochu se ušklíbl, nelíbilo se mu moc to jméno, nechtěl dceru Riachu, ale neměl na výběr. Konec konců, on by asi lepší nevymyslel. Trochu se děsil momentu, až jeho dcera povyroste, co na to jménu bude říkat. A začínal se bát, že Riacha bude povahově stejná jako jeho syn Agnol. Právě slíbil, že se o Agnola postará, že ho bude učit, jak být drakem, ale opravdu se obával, že Riacha bude stejná. To by na svůj slib zapomněl a utíkal by před svými dětmi do práce. Ostatně to teď dělal s Agnolem. Pohladil si holeň, když si vzpomněl, jako ho tam jeho syn mnohokrát kopl, když odcházel do práce, aby ho nemusel hlídat. I když byl drak z nejsilnější linie, své družky a svého syna se opravdu bál a usoudil, že je lepší se jim podřídit než mlčet. Jeho pán, tedy tchán, se Riachy také obával, byla jako její matka, rázná. Ne, rázná je slabé slovo. Ona je děsivá, opravdu děsivá. I když její světle hnědé vlasy a světlé oči z ní vzhledově dělali velmi něžného tvora. Ušklíbl se. Opak byl pravdou! Ona nebyla něžná. Ironicky se usmál a sledoval ji, jako by se díval na nějakého ďábla v andělském těle. Anchanio se pomalu postavil a opřel se čelem o mříže.
Minule použil moc síly, tak moc, že je probudil. Když ji použije trochu méně, když zamíří na stěnu proti mřížím. Ano, oni budou moc utéct. Ano, stále měl svlečené tričko. Prohlédl si své tetování. Na vyvolání rodičů jim chybí Světlá linie. Na spojení dračí moci a vyvolání nejdivočejšího draka jim také chybí Světlá linie. Ale na výstřel vlastní moci nepotřebuji nikoho jiného. Stačí si sám. A i když ho to nejspíše bude stát život, stojí to za to zkusit. Oni budou moci uprchnout. Dostanou se do bezpečí. Je to buď anebo. Má to zkusit? Ve výsledku i je vážně ohrozí, ale stále jeho sestra je drak. I když jen Přírodní linie, je to drak. Budou mít šanci na útěk. Ano, musí to udělat.
Otočil se a napřímil se. Sepjal ruce, jako by se modlil, začal si tiše šeptat. Kolem něj se opět objevila jasné mordá mlha, kterou jako by probíjeli bílé blesky, ale nebyla tak hustá jako posledně. Od kořínků až ke konečkům jeho vlasů projel modrý blesk, jako by jeho vlasy česal. Teď se jeho černé vlasy zdály ještě černější a vznášely se. Pomalu natáhl ruce před sebe. Blesky a jisky získali černou barvu, ale mlha kolem něj byla stále jasně modrá. Jeho bělmo pomalu zmodralo, mělo stejnou barvu jako mlha kolem něj. Z dvou blesků se stala rádoby obinadla, která omotala kolem jeho předloktí. Pomalu se na jeho černých předloktích objevovali dračí šupiny. Když jeho předloktí místo kůže mělo černí dračí šupiny, blesky se začaly dostávat z mlhy ven. Začali se před jeho dlaněmi blesky shromažďovat a dostávaly tvar černé koule lemované jasně modrými žilkami. Anchaniovo bělmo, které teď bylo jasné modré, zčernalo. I jeho oční duhovka potemněla, měl zcela černé oči. Zády se musel opřít o zeď, nejenže mu to bralo opravdu hodně žil, musel ještě snášet nemalou bolest z obojku. Už jen ta bolest ho srážela na kolena, ale rozhodl se nepodat bolesti. Na chvilku jeho moc zakolísala a černé blesky zesvětlali, ale hned zase získali černou barvu. Anchanio zaťal zuby. Jeho rána na hlavě začala krvácet a on cítil svou horkou krev, jak mu stéká vedle oka, přes tvář. Kolem jeho tetování se objevili zelené linie, které je lemovali, ale byly tmavé, na první pohled se nezdálo, že by jeho tetování bylo nějak lemované. Koule před jeho dlaněmi se začali seskupovat v jednu velkou. Cítil, jak se mu ztrácí síla, veškerou teď hromadil to té černé koule, po které se objevovali jasné modré žilky.
Dračí šupiny se mu objevily i na krku. Tetování, teď nevypadalo jako tetování, ale také jako dračí šupiny. Jeho koule se pomalu proměnila v černou račí hlavu s jasně zelenýma očima. Anchanio se začal třást, bolest byla skoro nesnesitelná, neměl skoro žádné síly, ale ještě musel vydržet. Dračí hlava před jeho dlaněmi otevřela tlamu. Anchanio si oddychl, už je to hotové, už jen vypálit svou moc. Toto uměli jen draci temné linie. Anchaniovi se podlomila kolena, ale naštěstí to ustál, ani jeho moc nezakolísala. Začal tiše vrčet, aby si dodal sil. V drakově tlamě se začaly objevovat modré plameny. Anchanio se pousmál, už jen chvilinka.
„Ne!“ zakřičel nějaký ženský hlas, Anchanio ho slyšel z dálky, ani mu pořádně nerozuměl. Vše už bylo hotové, neměl téměř sil, chystal se svou moc vystřelit. Viděl, jen jak padá k zemi, jak vše mizí, dračí hlava, mlha kolem něj, jak se mu síly vracejí, síly, které chtěl vystřelit, kterými chtěl probourat stěnu. Celý pád mu připadal pomalý, podíval se nad sebe. Byla tam jeho sestra i s jeho družkou. Otevřel pusu, že něco řekne, ale cítil, jak dopadl na zem. Znovu se praštil do hlavy, ale necítil bolest.
Rozhlédl se kolem sebe, ale než se stihl vzpamatovat, dostal zprava i zleva facku. Vše pro něj vylo hodně vzdálené, stále cítil bolest z obojku, ale i ta byla vzdálená. Začal se pomalu posadit, ale viděl jako ho Senlion sráží k zemi. Znovu se praštil do hlavy. Nechápal, proč se všichni tváří naštvaně. Povzdychl si a zůstal ležet, chtěl je jen dostat ven.
„Ty idiote,“ zasyčela Lauraya, i když věděla, že jí její bratr asi nevnímá, měl nepřítomné oči, jako by snad ani nebyl při vědomí. Uvědomila si, že se teď několikrát Anchanio praštil do hlavy. Tiše si pro sebe zanadávala, když Anchanio zavřel oči. Riacha mu okamžitě kontrolovala životní funkce, které byly normální, žil. Jen omdlel.
Senlion se postavil, chystal se přenést Anchania na lehátko, ale Riacha ho zastavila. Odtrhla si kus trička a očistila Anchaniovi obličej od krve. Pak si odtrhla ještě kousek a jeho ránu na hlavě opatrně zavázala.
Senlion pak vzal Anchaniovo tělo a opatrně ho položil na lehátko. Nechtěli, aby se obětoval, ale Anchanio to zjevně nepochopil, a i když bojoval, snažil se je dostat pryč.