Kapitola 33
Riacha se opřela o Anchania, líbilo se jí, jak je skromný, jak je plachý. Byli teď spolu venku, svítilo sluníčko a oni byli opření o kupu sena. Riacha se podívala na nebe, měla hlavu opřenou o jeho rameno. Byla tak šťastná. Anchanio se na nebe díval také, jako by tam něco hledal.
„Tak co jsi mi to chtěla říct?“ podíval se na ní a usmál se. Jeho krása jí vždy uchvátila, někdy si myslela, že ho má ráda jen pro vzhled, ale když promluvil, uvědomila si, že to není jen jeho vzhled, pro který ho má ráda.
Riacha sklopila oči. „Jsem … víš… budeme mít dítě,“ usmála se na něj, ale když viděla, jeho zděšený výraz, polekalo jí to. Anchanio se rychle postavil. Vypadal opravdu hodně vyděšeně. Rychle vzal Riachu do náruče, ona stále nevěděla, co se děje.
Rozhlédla se kolem sebe a před Anchaniem stál její otec. Pochopila jeho zděšený. Jeho otec vypadal velmi naštvaně. Stál tam, ani se nehnul. Cítila, jak je Anchanio napnutý, jak ji pevně svírá. Zaznamenala i to, jak se třese. Pevně se chytila jeho košile.
„A-Ahoj, tati,“ usmála se nevinně, ale téměř okamžitě ji úsměv strnul. Její otec tasil meč. Vyjekla a více se přimkla k Anchaniovi. Tiše špitla k Anchaniovi, aby se rychle rozeběhl pryč, aby utíkal, co mu nohy stačí a jí pustil. Anchanio se na ní podíval, velmi pomalu ji postavil na zem. Těžko říci jestli omylem, či naschvál, pohladil ji břicho a trochu se nahrbil. I když měl meč kolem pasu, netasil ho. Nikdy ten meč nepoužíval, to si raději vzal ze země nějaký klacek. Sledoval otce Riachy a nepohnul se ani o píď.
Náhle se rozeběhl pryč, ale ke vší smůle po asi deseti metrech zakopl ho hrábě a spadl na zem. Otec Riachy nezahálel a hned na něj zaútočil mečem. Anchanio nevěděl, co se děje, jen tak tak meč zatavil hráběmi, o které zakopl. Nechtěl se s ním prát, tak se jen bránil a nechával ho vyvztekat, i když to bylo poměrně složité. Vše pro něj bylo velmi zpomalené, stíhal vnímat i své vlasy, jak se vlní a pohybují skoro nezávisle na jeho pohybech. Nakonec dostal tupou hranou meče do břicha. Upustil hrábě, chytil se za břicho a padl na kolena. Podíval se na otce Riachy, měl přimhouřené oči, jako by čekal další ránu.
Co ale nečekal, že mu otec Riachy padne kolem ramen a pevně ho obejme.
„Jestli si ji nevezmeš, tak to dokončíme, ano?“ pošeptal mu zel do ucha.
Anchanio jen polkl a podíval se na Riachu, která je zděšeně sledovala.
„Nebo bys už nemusel mít děti nikdy,“ pokračoval otec Riachy.
Anchanio rychle přikývl. „A-ano, ano, ano, vezmu si jí!“ zakřičel vyděšeně.