2. Kapitola - Alex
Alex:
Dalších 14 dní byla celkem fuška. Daly jsme se do zařizování a úklidu celého domu. Na ten základ jsme si najali firmu a nábytek jsme si pořídily samy. Jen nám ho dovezli v dodávce, do mého autíčka by se to nevešlo. Když bylo místo i vedle obchodu, přemístila jsem svoje auto vedle něj. Teď už ho budu mít po ruce a s ním i jeho poklad. Než jsem si složila skříň, měla jsem všechny své věci v autě, uznala jsem, že bude jen lepší si je přemístit někam, kam nebude až zas tak snadný vstup. Teda nikomu se sem nebude chtít chodit, stačily mi vidět reakce projíždějících lidí v autech a těch co se procházeli kolem. Všichni se vyhýbali tomuto chodníku, hlavně v době kdy někdo z nás byl venku. A hlavně všichni, kteří nám měli pomoci s rekonstrukcí, to chtěli mít co nejdříve hotovo. A to mě utvrdilo v tom, že by nebylo špatné zjistit, kdo byl majitelem tohoto obydlí.
Můj pokoj byl tedy zařízen, byl menší, ale aspoň mi to ulehčovalo práci. Stačila mi jen postel, stůl kde se dalo něco napsat, skříň a notebook pro přísun informací. A hlavně už to nejsou ty doby, kdy se příšery a různí podivíni obejdou bez netu. Byla jsem celkem skromná, teda až na velkou postel. Ráda se roztahuju. Všechen nábytek byl z tmavého dřeva, stěna byla bílá s drobnými černými ornamenty. Možná že by pro můj pokoj byly lepší světlejší barvy, ale pro mne bylo důležitější, abych mohla mít v pokoji střídavě červené nebo fialové doplňky. A k černé se hodí všechno.
Ani si nepamatuju, kdy jsem se tak dobře vyspala v posteli. Pomalu jsem se zvedla, hodila na sebe nějaké oblečení a vydala se do kuchyně, připravit si snídani. Měla jsem chuť na něco nezdravého a křupavoučkého. Vyhrála to slanina, topinky a 2 vajíčka natvrdo.
„Ahoj, dáš si snídani?“ trochu se u toho zašklebí a pak pokračuje: „Nerada bych, abys tu vysávala lidi…mám pár kontaktů, kdybys chtěla. I když nevím, co na tom vidíš, v čem to může být lepší než pečená křupavoučká slanina.“ A zakousne se do ní.
„Hoj …,“ protáhne se. „O mě péči neměj. Si nějak poradím,“ zívne si, čímž odhalí mírně delší špičáky. „Kontakty … Hmmm,“ posadí se ke stolu. „Možná využiji, možná ne,“ na ruce má stále bandáž. Vypadalo, že s ní i spala, byla trochu shrnutá, bylo vidět několik černých čar na její ruce, ale nedalo se poznat co to je, okamžitě si bandáž trochu natáhla, aby ani ty čáry nebyly vidět. „Křupavá slanina. To si nech. Já si dám mléko. Zatím,“ vstane a jde do lednice.
„No spíš pár nesplacených účtů“ odmlčí se na chvíli. „Chtělo by to někoho do krámu…no spíš 2 lidi ať se to dobře točí. Předevčírem jsem vyvěsila pár letáků po městě, tak z toho snad něco bude. Měla bych pak zase začít pracovat…“ řekne poněkud otráveně. Chtěla si dát chvíli pohov, ale raději by pracovala, než vybírala lidi do obchodu.
„Dva lidi. Hm, to by šlo. Střídali by se po týdnu,“ řekla od lednice a pořádně si přihla mléka. Pak se vrátila ke stolu. „Takže dole bude knihkupectví? A co chceš prodávat za knihy? Snad ne kuchařky?“
„No, to co tam je…pod tím nánosem prachu to moc nebylo vidět, ale neřekla bys, že tam byly kiny co?“ popíchla jsem ji za její předchozí poznámku. „Po tom co je to vyčištěný, stačí jen uvést do provozu. Myslím si, že by tam mohlo být něco, co by se nám při práci hodilo. Třeba pohádky pro děti“ zasměju se. Ve skutečnosti to, ale myslím vážně. Jsou to většinou snůšky keců, ale několikrát mi zachránily život nebo dodaly informace k hledání
Také se zasměje. „Pohádky pro děti, mýty a báje. No proč ne,“ zvážní. „Ty lidi … jak je vybereme? Nebo si tam dosadíme to, co lovíme?“ dodá ironicky.
„No to nevím, zahrajeme si na kouzelníky“ usměju se nad tím, ale v podstatě to myslím vážně. Jen tak si opřu loket o stůl a lehce máchnu rukou a na prstech mi vylezly vlčí drápy. Chvíli se na ně dívám, docela mě to baví. Občas jsem to dělala i normálně na nákupech, když jsem se chtěla pobavit. Většinou jsem chtěla vystrašit nebo oznámit kořisti, že jsem svému cíli na stopě. „Sorry, ale nenechala bych svojí existenci v tomhle městě na starost pijavici.“
„Nápodobně,“ ledabyle se opře o opěradlo. „Na duhou stranu, mít tam dole jednoho z nás by taky nebylo k zahození. A chlapy nebo ženský?“ podívala se k oknu. „Chlapy mi chutnají víc,“ dodala jen tak mimochodem. „Bylo by fajn mít jídlo dole,“ zamumlala si pro sebe.
„A přesně o tom jsem mluvila…O to jestli to bude ona nebo on, mi je jedno.“ Tak nějak se nad něčím zamyslela. Každopádně si chtěla dát chvíli volna a cestovat, nelovit pro práci ani pro zábavu. Prostě jen tak, kdyby někoho našla, kdo by se chtěl připojit do smečky. „Mám takový pocit, že tu jsme potřeba, ale nevím, proč ho mám… Něco mi tu říká, že tu musím být.“ Stále měla na jedné ruce vlčí drápy a na druhé normální nehty.
„Tak jeden vlkodlak a jeden upír? Ať jsme si kvit?“ naklonila hlavu na stranu. „A cože pak toužíš po pauze? Sex můžeš mít i při práci,“ neodpustila si jízlivou poznámku. Dívala se na tebe chvilku hladově, chvilku se zájmem, stále hlavu nakloněnou na stranu, ruce složené na prsou.
„Uvidíme, co přinese čas“ postavila se a přešla k oknu, aby se podívala ven. „Vypadá to venku na pěknou bouřku. Pochybuju, že by ti chutnala krev s příchutí blech“ řekla, aby dala najevo to, že si všimla jejího výrazu. Vzpomněla jsem si na to, co bylo, navíc už je to hodně dlouho co jsem si naposledy užívala. Měla pravdu, ale bude to těžký…získat upíra do krámu…moc se mi nechtělo, uvidí se, když ona dohodí nějakého vlkodlaka, klidně ji přitáhnu jednu pijavici.
„Blechy mi nevadí, vadí mi tvá krev, nehodlám se přiotrávit,“ zvedla se. „No já se půjdu projít,“ protáhla se znovu. „Nesvědčí mi sedět a nic nedělat. Jo a,“ otočila hlavu tvým směrem. „Kdybych někoho našlo dobrého do knihkupectví, mám ho přivíst?“
„Třeba, když nebude vhodný na práci, třeba poslouží jako hračka“ pronesla pomalu stejně chladně jako kterýkoli upír. Bez špetky zájmu nebo politování. „Budu dole, kdybys někoho našla… Třeba se najdou nějací zvědavci. A kdyby ne, budu mít aspoň klid na knihy.“
Už včera jsem vyvěsila letáky s nabídkou práce nebo brigády. Tak jsem se přesunula po dnešní snídani dolů a doufala, že by se mohl někdo objevit. Vzdala jsem to hned po obědě. Jediné co jsem zahlédla byli lidi, kteří chodili kolem jen proto, aby plivli na zem. Nijak mě to nevzrušovalo, vždycky jsem se na ně usmála a občas zamávala rukou s drápy. Malý děcka byly nadšený, a když chtěli jít dovnitř, jejich matky či otcové je násilím odtahovali pryč.
„Jo…tak teď si připadám, jako v dobách kdy se lovily čarodejnice, jenže já bych možná byla jedním z lovců“ zasmála jsem se pro sebe.
Odpoledne se v krámě ukázali jen dva lidé, no spíš takoví podivíni. Co vypadali, že nemají všech pět po hromadě. Jedna starší paní v takovém plyšovém klobouku a těžkém koženém kabátu. Třeba to bylo normální, ale rozhodně ne v době, kdy se venku pohybují teploty kolem 30 stupňů. A druhý byl takový brejlatý klučina, který se schovával před partou svalovců. Nejspíš, nějaká omladina ze zdejší školy. Jakmile zjistil, kde je, stejně rychle jako sem vběhl, se vydal ven.
Na zbytek dne jsem se tedy uvrtala do prohlížení knih v obchodě a kontroly skladu. Chtěla jsem si udělat takový malý přehled o tom, co je potřeba dokoupit. Nepochopila jsem, proč si majitel schovával staré noviny. Možná k nim měl nějaký citový vztah nebo něco. Pro jistotu, jsem zavřela krám, věděla jsem, že už nikdo nedorazí, i kdyby mohl přijít zítra. Pak jsem ale objevila dějiny tohoto města a začetla se do nich. Tohle město provázely různé divné věci už od jeho založení. Kdysi tu prý založila osadu jménem Shadow jedna z významných loveckých rodin. Jmenovali se Arce de Source, přišlo mi to známé, možná jsem to někde viděla, ale spíš jsem si řekla, že je to jen moje domněnka. Nejdříve tu lovili velká a nebezpečná zvířata jako byli medvědi, pumy a další šelmy. Pak ale z ničeho nic osada vyhořela a přežili jen 2 členové. Jména tam nebyla napsaná, vědělo se jen, že to byli muž a žena. Muž odešel a žena se pokusila postavit osadu na nohy. Moc se jí to nepodařilo a nakonec byla nucena odejít jinam. Byla jsem do toho tak začtená, že jsem ani neslyšela příchod sestry.
Když jsem přišla nahoru, tak tam byla G s nějakým týpkem, moc jsem neměla náladu na tyhle blbosti. A navíc jsem se až moc zabrala do toho, co jsem četla. Pořád mi to vrtalo hlavou.
„Sestra?“ zahuláká G na celý byt a čeká, zda někdo přijde.
„Jsem tady!“ ozve se, rozhodně to není z bytu, ale odněkud zdola. Nejspíš sklad nebo vzadu z obchodu. „No doprdele, bolí to, jak sviň…debilní police“ zakleje a další sprostá slova nechává doznít jen v mysli. Slyším, že tam nahoře není sama.
„Tak naklusej nahoru!“ Dupne, aby zdůraznila svá slova.
Nejdřív je slyšet skřípání a další dávka sprostých slov. „Zkurvený dveře…ujelo ji po cestě, málem jsem přišla o sluch“ a ještě zavrčí, aby zdůraznila svou nechuť. Vejde dovnitř „Prosím tě, pokud si chceš s něčím hrát, tak to netahej domů. Nechci tu mít bordel“ pronese a čeká na odpověď. Zamíří do kuchyně a začne si připravovat kafe. Nejsem moc nadšená, že je někdo v našem bytě, o kom nemám ani ponětí.
„Ten bordel sedí támhle na pohovce a chce makat v knihkupectví,“ opáčí stejným tónem. „Takže si to s tím bordelem vyřiď,“ odfrkne si. „A ty!“ ukáže na chlapíka na pohovce. „Si laskavě to mokrý kvádro hoď aspoň do koupelny!“ ukáže na dveře do koupelny, ale tomu chlapíkovi se nechce.
„Jako by mi upír mohl rozkazovat,“ procedí skrz zuby.
„Hele, zachránila jsem ti kejhák, i když jen omylem, tak si to pitomý prádlo ukliď!“ prská jako vzteklá kočka. „Prosím,“ procedí skrz zuby. No určitě nikoho moc často neprosí, jak se zdá. Ale ten chlápek se zvedl a s otráveným pohledem ji tedy poslechl.
Asi ten týpek nepochopil, že druhá paní domu nemá moc dobrou náladu. Zatím se postavila ke sporáku a čeká, až se dovaří voda v rychlovarné konvici. Když kolem ní prochází host tak zavrčí.
„A co si myslíte, že tu budete dělat? Neznám ani vaše jméno ani vás, tak mě nezkoušejte naštvat.“ Není moc nadšená z toho, co sestra přitáhla domů, ale uvidí se, snad se to bude hodit aspoň k něčemu.
„Oh, madam vlkodlak se zlobí?“ zasmál se. „Nechápu, jak spolu může žít vlkodlak a upír,“ hodil oblečení za dveře, tím byl pro něj úkol splněn.
Blondýna po něm mrkla tím prvním, co jí přišlo pod ruku – ovladač od televize.
„Do toho ti nic není,“ zavrčela zle. „Chtěl jsi dělat v knihkupectví, tak se koukej smekat, abychom ti tu práci dali, jinak se nedožiješ rána, jasné, pse?!“ neviděla jsem, co dělala sestra, ale podle zvuku hledala něco, čím by se mohla trefit. „Nesnáším vlkodlaky“ mumlala si pod vousy.
Tahle poznámka už bylo až moc, proto se změnila v humanoidní vlkodlačí podobu. „Ze mě, si nikdo utahovat nebude. Rozumíš? Já jsem tady alfa a ty se s tím buď smíříš, nebo táhni“ byla tak dokonale výhružná, že ten druhý byl přišpendlený na zdi. „Tak znovu, jméno?“ zeptala se a čekala. Zatím se neměnila zpět do lidské podoby.
„D-Darius,“ vykoktal spěšně a v ten samý moment ho do hlavy praštil dobře mířený blondýnčin mobil.
„Nechápej mě špatně,“ začala G. „Ale nasereš jednou mě nebo ji a bude ti jedno, jestli nastane třetí světová, kapišto?“ tvářila se chladně. „Nebo potřebuješ ještě nějaký důkaz, pse?“
Chlapík jen stál u zdi a sledoval je.
„Dobře“ to už jsem svoje emoce dostala pod kontrolu. „Kdo jsi, co jsi dělal, kolik ti je? Tvoje minulost, plány do budoucna? A hlavně, co očekáváš od týhle práce? A posaď se u nás, nejsme necitelné“ spustila jsem svoje otázky. A za kontrolované přeměny v člověka jsem od něj pomalu odcházela. Proměnila jsem se celá až na drápy a tak nějak mu je ukazovala, aby si byl vědom vážnosti této situace. Došla jsem si zalít kafe, když už se dovařila voda. Pak jsem si sedla na gauč a čekala.
Bloncka si něco zamumlala a hodila sebou do křesla.
„D-darius, svůj věk si nemapatuji a nevím co jsem dělal. Pamatuji si poslední tři dny života a jméno jsem si taky vymyslel. Minulost si nepamatuji a do budoucna… nevím … co čekat? No budu prodávat knížky,“ odpověděl a sledoval A.
„Předpokládám, že nemáš kde bydlet…“ pronesu. „Nevíš, kdo po něm šel, kromě toho že měl štěstí na tebe?“ nadzvednu jedno obočí a dívám se na G. „Byla by tu možnost, jak zjistit co jsi byl… ale tahle metoda je dost nepříjemná a mě se to teď stejně nechce zjišťovat. Navíc na to mám zatím málo zkušeností“ dívám se na Dariuse. „Co jsi dělal v těch třech dnech?“ teď konečně přišla opět řada na jeho odpovědi.
„Ale, nějakej asi mafián, co já vím, tmavý kvádro, tmavý brejle, zbraň, byl to chutný panic,“ řekla jen tak mimochodem G.
„Toulal jsem se, utíkal před těma … v černým, jak řekla vona,“ ukázal na G, která mu věnovala takový pohled, že se hned raději zase podíval na tebe. „Jak řekla upírka,“ opravil se. „Jediné co mám, je v koupelně. To hnědé kvádro.“
Pousmála se nad tím, co řeklo její dvojče „A v tom je rozdíl?“ docela ji to zajmalo. Navíc už se jí ten případ řešit nechtělo. „Dobře, můžeš tu zůstat. Pracovat se začneš pozítří, dneska můžeš přespat tady v obýváku. Na platu se ještě domluvíme a najdeš si byt, v kavárně na náměstí pronajímají pokoje. Tak se zeptej. Nějaké peníze dostaneš dopředu, aby sis mohl něco koupit. Bohužel ti v tomhle případě budeme muset nějak finančně vypomoct, ale nepočítej s tím, že zdrhneš. Jak už to tak vypadá, mám tě ve smečce…tak nezkoušej dělat blbosti. Jinak, až bude den před úplňkem, budeš stát v krámě a čekat. Nejsem si jistá, jak zvládneš přeměnu a dokud to nebudeš ovládat, tak budeš každej úplněk na řetězech. Kapišto?“ dívala jsem se na něj. Přivkývl tak to brala jako souhlas. Snad to pobral, nejsem moc nadšená, že ho ségra dotáhla sem, ale venku by nadělal víc neplechy. „A jinak…na střeše by nebyla špatná zahrada. Co myslíš?“ otočila jsem se na G. No ona to stejně nepochopí, pijavice nemají kromě krve žádnou vazbu, ale my vlkodlaci jsme už od pradávna spjati s přírodou. Navíc mě uklidňuje mít kolem sebe kytky, ale doma to není ono. Lepší je to venku a ne vždy bude čas na to jet do lesa.
„Hm?“ Podívala se na mě. „Asi jo. Ty chceš kytky?“ zeptala se a šla si do lednice pro něco tekutého, asi zase mléko. „Hej ty, pse,“ zastavila se v půlce cesty. „Že tě tu necháme, tak ráno uvaříš snídani, pak i oběd a večeři, jasné? A postaráš se celkově o byt a taky si najdeš svůj vlastní, kapišto?“ došla k lednici. „A jestli mě nasereš, bude mi jedno, jestli se tebou přiotrávím nebo ne,“ dodala. „Běda, jak sestře jídlo nebude chutnat a běda jak tu bude bordel, tu nebo v koupelně. Ke mně do pokoje máš zákaz vstupu, jinak jsi mrtvý hoch,“ určila své podmínky. „No a já se jdu najíst,“ zavřela ledničku a šla ke dveřím. „Tak tu sestru nezlob,“ vyšla ven.
Darius jen přikivoval.
Zasmála se a dost nahlas. Musela, nějak ji to nedalo. Byla to vtipná situace, proto dodala: „Ale jak bylo řečeno, postaráš se o to tady. Jídla je dost, tak si něco vezmi a dole v obchodě jsem našla věci, nebudeš tu chodit nahej. Přinesu ti je“ s těmito slovy jsem odešla dolu a za chvíli se vrátila. Když byla ve skladu, všimla si krabice s věcmi, tak vytáhla džíny a košili. Rovnou si tam vzala i knihu. Možná mne zaplavily mateřské pudy. Měla bych se víc kontrolovat, ne už se to nestane. Ale smečka je jako rodina. Předala věci a pak se uklidila do svého pokoje. Nějak neměla hlad, vzpomněla si na to, co se stalo kdysi a chtěla se toho zbavit. Pak se jen rozhlédla jestli je něco třeba, ale nebylo. Jedna deka byla daná na židli v kuchyni, tak snad si ji najde. Už se s ním nechtěla bavit, na to bude času ještě dost, když s nimi vydrží krok. Vzala si tedy tu velkou koženou knihu s kovovými okraji do pokoje a uvelebila se v posteli.