Cisa & Kurara

Už to jsou dva týdny, nevím, jestli dlouhé nebo krátké, ale zkrátka dva týdny. Ležím si tak v posteli a hledím na bíle stěny a tmavě hnědý nábytek.  Usoudila jsem, že nepotřebuji nic extra úžasného. Než abych do konce světa koukala na stěny svého pokoje, raději jsem se zvedla a vylezla z pokoje.

„Ahoj, dáš si snídani? Nerada bych, abys tu vysávala lidi…mám pár kontaktů, kdybys chtěla. I když nevím, co na tom vidíš, v čem to může být lepší než pečená křupavoučká slanina,“  promluví na mě. Já a jíst? Je normální? Neuhodila se do hlavičky? Udělá se mi trochu nevolno, když ji vidím jíst, ale nijak to nekomentuji ani neřeším, zvykla jsem si už.

„Hoj …,“ protáhnu se. „O mě péči neměj. Si nějak poradím,“ zívnu si, čímž odhalím mírně delší špičáky. „Kontakty .. Hmmm,“ posadím se ke stolu. „Možná využiji, možná ne,“ na ruce jsem měla stále bandáž, spala jsem s ní, když jsem si však všimla, že to je hrnuté, rychle jsem si to narovnala. Nepotřebovala jsem, aby to viděla. „Křupavá slanina. To si nech. Já si dám mléko. Zatím,“ vstanu a jdu do lednice. No, že by tam bylo něco pro mě, to se taky říct nedá.

„No spíš pár nesplacených účtů,“ odmlčí se na chvíli. „Chtělo by to někoho do krámu…no spíš 2 lidi ať se to dobře točí. Předevčírem jsem vyvěsila pár letáků po městě, tak z toho snad něco bude. Měla bych pak zase začít pracovat…,“ řekne poněkud otráveně, ale já to nějak nevnímám. Mám myšlenky momentálně trochu někde jinde.

„Dva lidi. Hm, to by šlo. Střídali by se po týdnu,“ řekla jsem od lednice a pořádně si přihla mléka. Pak jsem se vrátila ke stolu. „Takže dole bude knihkupectví? A co chceš prodávat za knihy? Snad ne kuchařky?“

„No, to co tam je…pod tím nánosem prachu to moc nebylo vidět, ale neřekla bys, že tam byly knihy co? Po tom co je to vyčištěný, stačí jen uvést do provozu. Myslím si, že by tam mohlo být něco, co by se nám při práci hodilo. Třeba pohádky pro děti,“ zasměje se.

Také se zasměji. Tak pohádky pro děti. No, má to co do sebe. „Pohádky pro děti, mýty a báje. No proč ne,“ zvážním.  „Ty lidi … jak je vybereme? Nebo si tam dosadíme to, co lovíme?“ dodám ironicky. Vlastně by to bylo nejlepší, asi.

„No to nevím, zahrajeme si na kouzelníky“ usmívá se. Jo jasně, na kouzelníky. Promiň, nejsem kouzelnice a nikdy už nebudu. „Sorry, ale nenechala bych svojí existenci v tomhle městě na starost pijavici.“  Jak mile od vlastní sestry. Ostatně, já jsem na tom dost podobně.

„Nápodobně,“ ledabyle se opřu o opěradlo. „Na duhou stranu, mít tam dole jednoho z nás by taky nebylo k zahození. A chlapy nebo ženský?“ podívala jsem se k oknu. „Chlapy mi chutnají víc,“ dodala jsem jen tak mimochodem. „Bylo by fajn mít jídlo dole,“ zamumlala jsem si pro sebe. Opravdu by to bylo příjemné, ale pochybuji, že by  u nás chtěl někdo pracovat, kdyby tak často mizeli…

„A přesně o tom jsem mluvila…O to jestli to bude ona nebo on, mi je jedno. Mám takový pocit, že tu jsme potřeba, ale nevím, proč ho mám… Něco mi tu říká, že tu musím být.“ Mluvila. Bohužel se mě to nijak nedotklo.

„Tak jeden vlkodlak a jeden upír? Ať jsme si kvit?“ nadhodila jsem a naklonila hlavu na stranu. „A cože pak toužíš po pauze? Sex můžeš mít i při práci,“ neodpustila jsem si jízlivou poznámku. Dívala jsem se na ni chvilku hladově, chvilku se zájmem, stále hlavu nakloněnou na stranu, ruce složené na prsou. Dobré nevědět, co se mi tou dobou honilo v hlavě.

„Uvidíme, co přinese čas“ postavila se a přešla k oknu, aby se podívala ven. „Vypadá to venku na pěknou bouřku. Pochybuju, že by ti chutnala krev s příchutí blech.“ Asi si všimla mých pohledů.

„Blechy mi nevadí, vadí mi tvá krev, nehodlám se přiotrávit,“ zvedla jsem se. „No já se půjdu projít,“ protáhla jsem se znovu. „Nesvědčí mi sedět a nic nedělat. Jo a,“ otočila jsem hlavu jejím směrem. „Kdybych někoho našlo dobrého do knihkupectví, mám ho přivíst?“

„Třeba, když nebude vhodný na práci, třeba poslouží jako hračka“ pronesla pomalu stejně chladně jako kterýkoli upír. Bez špetky zájmu nebo politování. „Budu dole, kdybys někoho našla… Třeba se najdou nějací zvědavci. A kdyby ne, budu mít aspoň klid na knihy.“

A tak se stalo, že tu teď bloudím, ve městě, prší, tma jako by byl večer. Kde nic tu nic. Potkala jsem pár lidí, ale na první pohled se mi moc normální nezdáli. Nakonec jsem zabočila do nějaké uličky, až zpětně jsem si uvědomila, že je slepá. Popravdě, to mi bylo jedno, přede mnou byl totiž dost zajímavý výjev. Na zemi seděl nějaký chlápek v kvádru a před ním se tyčil jiný chlápek v kvádru, ale držel zbraň a mířil na toho, co seděl, toho v hnědém kvádru. Ten, co držel zbraň, měl kvádro černé a černé brýle. Dobu jsem tam tak stála a přemýšlela, jestli mám zasáhnout, nebo po anglicku zmizet. Nasála jsem, když jsem ucítila pach panice, div mi netekly sliny. Udělala jsem krok k nim, ale pak se zarazila. Ucítila jsem i pach vlkodlaka. Nechala jsem je, ať si tam cosi řeší, sama jsem se rozmýšlela koho si dát k jídlu, kdo z nich je panic. Když jsem si uvědomila, že vlkodlak je ten, který sedí na zemi a prosí o svůj život, přišlo mi to docela vtipné, neudržela jsem se a rozesmála se. Nemohla jsem jinak. Ti dva se na mě podívali a ten v tom černém kvádru na mě namířil zbraní. Kdy to konečně ty pitomci pochopí. Na mě zbraně neplatí. Tiše jsem si povzdechla a prostě jsem se vydala k těm dvou, ignorujíc při tom výstřely. Jeden mne dokonce zasáhl do ramene, čistý průstřel. Tiše jsem si zanadávala, a potí se velmi rychlým krokem ocitla na panicem. Otevřela jsem ústa a zakousla se. Byl tak lahodný, tak teplý.

„T-ty?“ díval se na mě ten vlkodlak, když jsem odhodila panicovo tělo.

„Hm?“ Dívala jsem se na něj a přemýšlela, co s tělem, no asi ho zase někde zahrabu.

„Upír?“ začal se pomalu zvedat, třásl se.

„Upírka,“ poopravila jsem ho. Vzala jsem toho mrtvého a přehodila si jeho tělo přes rameno, jako pytel brambor.

„D-děkuji,“ špitl. „Nechceš pomoci?“ zeptal se ještě, no asi se už otrkal.

„Chceš práci?“ zeptala jsem se ho, protože jsem si vzpomněla na mou předchozí konverzaci se sestrou.

„Rád,“ narovnal se.

„Okey, drž se u mě,“ rychle jsem se rozeběhla a mrtvolu zakopala kdesi v lese, nechala jsem si záležet, aby byl dostatečně hluboko. Pal se jen mlčky vracela domů, za zadkem stále toho vlkodlaka v hnědém kvádru.

„Sestra?“ zahulákala jsem na celý byt a čekala, zda někdo příjde. Ten v tom kvádru se rovnou svlékal a věci pokládá na zem, aby více nenamočil podlahu.

„Jsem tady!“ ozve se, rozhodně to není z bytu, ale odněkud zdola. Nejspíš sklad nebo vzadu z obchodu.  No jo, ona se vlastně chtěla hrabat v těch knikách.

„Tak naklusej nahoru!“ Dupnu, abych zdůraznila svá slova. Zatím jsem nahoře s tím týpkem, který už je jen v trenkách a rozhlíží se po bytě. Začínala jsem litovat, že jsem mu to nabídla.

„Zkurvený dveře… málem jsem přišla o sluch. Prosím tě, pokud si chceš s něčím hrát, tak to netahej domů. Nechci tu mít bordel,“  pronese, jako by mě za to chtěla seřvat. Jo já vím, neměla jsem ho tahat domů, teď to vím taky!

„Ten bordel sedí támhle na pohovce a chce makat v knihkupectví,“ opáčím stejným tónem. „Takže si to s tím bordelem vyřiď,“ odfrknu si. „A ty!“ ukáži na chlapíka na pohovce. „Si laskavě to mokrý kvádro hoď aspoň do koupelny!“ ukážu na dveře do koupelny, ale tomu chlapíkovi se nechce.

„Jako by mi upír mohl rozkazovat,“ procedí skrz zuby.

„Hele, zachránila jsem ti hejkák, i když jen omylem, tak si to pitomý prádlo ukliď!“ prskám jako vzteklá kočka. Nebýt tam ten panic, tak ho nechám, ať ho zastřelí, ale ten panic byla tak lákavá snídaně. Po měsíci hladovění. „Prosím,“ procedím skrz zuby. No určitě nikoho moc často neprosím a bylo to slyšet. Ale ten chlápek se zvedl a s otráveným pohledem ji tedy poslechl.

„A co si mylsíte, že tu budete dělat? Neznám ani vaše jméno ani vás,“ tváří se, jako by ji sebrali její oblíbenou hračku. 

„Oh, madam vlkodlak se zlobí?“ zasmál se.  „Nechápu, jak spolu může žít vlkodlak a upír,“ hodil oblečení za dveře, tím byl pro něj úkol splněn. Mrskla jsem po něm tím prvním, co jí přišlo pod ruku – ovladač od televize. Škoda ovladače, ale pochopte, jsem tu se dvěma vlkodlaky a vězte, že vlkodlaky moc v lásce nemám. Vlastně vůbec.
„Do toho ti nic není,“ zavrčela jsem zle. „Chtěl jsi dělat v knihkupectví, tak se koukej smekat, abychom ti tu práci dali, jinak se nedožiješ rána, jasné, pse?!“ vrčela jsem a hledala, co dalšího bych po něm mohla hodit. „Nesnáším vlkodlaky,“ mumlala jsem si pod vousy.

„Ze mě, si nikdo utahovat nebude. Rozumíš? Já jsem tady alfa a ty se s tím buď smíříš nebo táhni. Tak znovu, jméno?“  rozzlobila se sestra.  Kupodivu mne to nechalo chladnou, ale chlapeček nějak otočil.

„D-Darius,“ vykoktal spěšně a v ten samý moment ho do hlavy praštil můj dobře mířený mobil. Chudák mobil, budu se mu muset asi omluvit.

Chlapík jen stál u zdi a sledoval nás.

„Dobře. Kdo jsi, co jsi dělal, kolik ti je? Tvoje minulost, plány do budoucna? A hlavně, co očekáváš od týhle práce? A posaď se u nás, nejsme necitelné,“ spustila na něj sestra hromadu otázek, nedivila bych se, kdyby pán utekl. Tiše jsem si ponadávala a uložila se do křesla. Rozhodně jsem nepůsobila elegantně.

 „D-darius, svůj věk si nemapatuji a nevím co jsem dělal. Pamatuji si poslední tři dny života a jméno jsem si taky vymyslel. Minulost si nepamatuji a do budoucna… nevím … co čekat? No budu prodávat knížky,“ odpověděl a sledoval sestru.

„Předpokládám, že nemáš kde bydlet…“ pronese sestra. „Nevíš, kdo po něm šel, kromě toho že měl štěstí na tebe? Byla by tu možnost, jak zjistit co jsi byl… ale tahle metoda je dost nepříjemná a mě se to teď stejně nechce zjišťovat. Navíc na to mám zatím málo zkušeností. Co jsi dělal v těch třech dnech?“ má svůj monolog sestra. Normálně jsem na chvilku i toho vlkodlaka zalitovala, ale opravdu a upřímně zalitovala. Asi mi krapet z tej dobré krve hráblo.

 „Ale, nějakej asi mafián, co já vím, tmavý kvádro, tmavý brejle, zbraň, byl to chutný panic,“ řekla jsem jen tak mimochodem. Pochopila jsem, že jedna z těch otázek byla i na mě.

„Toulal jsem se, utíkal před těma … v černým, jak řekla vona,“ ukázal na mě a já mu věnovala takový pohled, že se hned raději zase podíval na sestru. „Jak řekla upírka,“ opravil se. „Jediné co mám, je v koupelně. To hnědé kvádro.“

 „A v tom je rozdíl? Dobře, můžeš tu zůstat. Pracovat se začneš pozítří, dneska můžeš přespat tady v obýváku. Na platu se ještě domluvíme a najdeš si byt, v kavárně na náměstí pronajímají pokoje. Tak se zeptej. Nějaké peníze dostaneš dopředu, aby sis mohl něco koupit. Bohužel ti v tomhle případě budeme muset nějak finančně vypomoct, ale nepočítej s tím, že zdrhneš. Jak už to tak vypadá, mám tě ve smečce…tak nezkoušej dělat blbosti. Jinak, až bude den před úplňkem,  budeš stát v krámě a čekat. Nejsem si jistá, jak zvládneš přeměnu a dokud to nebudeš ovládat, tak budeš každej úplněk na řetězech. Kapišto? A jinak…na střeše by nebyla špatná zahrada. Co myslíš?“ otočila se na mě.

„Hm?“ Podívala jsem se na sestru. Nebyla jsem z toho nadšená, ale budiž, jak chce. „Asi jo. Ty chceš kytky?“ zeptala jsem se a šla si do lednice pro něco tekutého, asi zase mléko. „Hej ty, pse,“ zastavila jsem se v půlce cesty. „Že tě tu necháme, tak ráno uvaří snídani, pak i oběd a večeři, jasné? A postaráš se celkově o byt a taky si najdeš svůj vlastní, kapišto?“ došla jsem k lednici. „A jestli mě nasereš, bude mi jedno, jestli se tebou přiotrávím nebo ne,“ dodala jsem. „Běda, jak sestře jídlo nebude chutnat a běda jak tu bude bordel, tu nebo v koupelně. Ke mně do pokoje máš zákaz vstupu, jinak jsi mrtvý hoch,“ určila jsem si své podmínky. I když jsem ho přítáhla já, rozhodně ho tu nenechám pobíhat jako psa. „No a já se jdu najíst,“ zavřela jsem ledničku a šla ke dveřím. „Tak tu sestru nezlob,“ vyšla jsem ven, co se dělo pak v bytě nevím. Rychle sem se rozeběhla k místu, kde jsem pohřbila tu mrtvolu, chtěla jsem se ujistit, že to není vidět. Pro jistotu jsem tak naházela i nějaké to klestí.  Nakonec jsem usoudila, že je to dobře maskované a vrátila se do města, posadila se na střechu nejvyššího domu a hleděla na město. No krmit jsem se už nechtěla, i když jsem jedla po měsíci poprvé, byla to tak výtečná krev, že jsem se pro dnešek dostatečně nasycena. Seděla jsem tam na nejvyšší budově a sledovala město, jako jeho hrdina, takový ten superman, spiderman a spol. Smutná to ironie, já rozhodně hrdina nebyla. Pootevřela jsem ústa a mlsně se oblízla. Za to dobu jsem si totiž všimla hned několika vhodných jedinců ke krmení. Tady se mi bude líbit. Jo, bude se mi tu líbit. Protáhla jsem se a zůstala tam sedět.