Cisa & Kurara

 „Ségra?!“ zaslechla jsem. No, ne že by se mi chtělo, zrovna jsem relaxovala, odpočívala. A ona mě budí. I já si potřebuji někdy odpočinout.  To jsem zvědavá, co mi chce.

„No co je?“ přiřítím se z obchodu. Zmateně se rozhlížím kolem, nevšimnu si někoho dalšího, mám smysly „vypnuté“…

„No, přivedla jsem ti dáreček, pijavici,“ řekne. Jo, zapomněla jsem skákat radostí. Byla jsem ráda, že zmizela, jak jsem neměla potřebu sledovat ji nahou.

„Mě?“ podívám se na ní nevěřícně. Ona mě dárek? Nějak jsem z toho celá … ospalá. „Ty mi dáváš,“ zamumlala jsem si pod vousy a podívala se po té nové. „Kdo jsi a co chceš? Taky tu makat, nebo co víš a nevíš?“ Složila jsem si teatrálně ruce na prsou. Opravdu chci odpočívat, chci to mít co nejdříve za sebou.

„Rita, těší mě,“ pronese poněkud ostře „No, asi jo nemám kde být… Utekla jsem,“ dopoví. Její pohledy nějak neřeším.

„Kousneš mě jen jednou, jasné?“ usměji se tak, abych ukázala své špičáky. „Fajn, budeš tu s námi, ale budeš se sakra krotit a mě poslouchat, nemíním se prozradit, jasné?“ Sundám si bandáž z pravé ruky a ukáži ji na předloktí vytetovaný kříž a uprostřed kříže kalich. „Chápeš?“ zase si zamotala ruku.

Pozvedne obočí a čeká na vysvětlení, nejspíš. „No, když tu bude zábava, tak klidně.“ Taky mě to mohlo napadnout, ona bude mladá, nezná ani kodex.  Přivřu jedno oko, na naučení kodexu jsem nechtěla vzpomínat. Respektive, nebyly to zrovna dobré vzpomínky. Pět znuděných a promarněných dní…

„A na mou sestru taky nesáhneš, mládě!“ začala jsem se hrabat v knihách, a pak po ní jednu hodila. „Přečíst, je to něco jako kodex upírů. Tak pochopíš, co to znamená,“ řekla jsem přísně. Nevím proč, ale zachovala jsem se jako ten, který nutil kodex číst mě. Cítila jsem se… nadřazeně. A to jsem si slíbila, že se tak chovat nebudu. No dobře, vzdávám se.

Maličko se zachichotala a usmívala se. „Ano, neublížím ji, pokud ti jde o tohle, stejně jsem pochopila, že nemám převahu…“ Asi neví, že se vlkodlačí krví může otrávit, když tohle prohlásila. Víc jak pět let ji nebude, myslím.

„Ty moc dlouho upír nejsi, že?“ nepopírám, že mě její věk vskutku zajímá. Mám správný či špatný odhad? Zajímá mě to.

„Co si pamatuju tak asi 2 roky… před rokem jsem zdrhla, necítila jsem se tam nejlíp.“ Já se trefila? Dobře já. Apropo, kde byla, že se jí tam nelíbilo, respektive, kdo jí stvořil, aniž by ji řekl, alespoň deset základních bodů kodexu? To se chtěl ujistit, že ji někdo zabije? Zase začínám až moc přemýšlet.

„Tohle si přečti, pochopíš a budeš mít jistotu, že tě vlastní druh nezabije. Pravidla, děvče, pravidla,“  vydechla jsem zničeně. Sama jsem si pamatovala dobu, kdy jsem se je učila. A rozhodně byl to znovu neudělala.

„No jo no…když jsem byla sama, nebyly žádný pravidla…“ povzdechne si. Víš holka, bez pravidel nepřežiješ. Před mnoha lety možná, teď už ne.

„Ségra? Ty pravidla by si mohla přečíst během příštích 3 nebo 4 dnů co bude makat ne? Darius jaksi nebude moct,“ pronese Alex. No, co s ní mám dělat.  

„Čím dřív tím líp pro ni. Ale jo, ať si to čte při práci. Já u toho umírala nudou a četla to pět dní,“ přiznám se a při tom se protáhnu. Chtěla bych jít zase odpočívat. Už, konečně.

„Mě je fuk, kdy začne…jen aby byl někdo dole. Tak si tu dělejte, co chcete, já se jdu ještě natáhnout,“ protáhne se a zamíří k sobě.

 „Ještě“ ozve se Rita „Kde mám být, než si něco najdu?“ dodá. Zastavím se ve dveřích a podívám se po ní.

„Tady na gauči. A jestli vlezeš ke mně do pokoje, nepřežiješ, okey?“ zamířila jsem si to taky k sobě. „Tak si čti, zítra nastupuješ.“ Dodám, jako bych snad já byla její matka.

Žena si odfrkla, ulehla na místo určení a dala se do čtení. „Co mám ale jíst, když mám hlad?“ zeptala se ještě, znělo to jako dotaz malého dítěte. „Je to dlouho co jsem měla naposledy červený.“

"Budeme se domlouvat předem. Budeme chodit la lov pospolu... a když ne ... tak jedině prostitutky, bezdomovce. A tělo zahrabat daleko v lese. Nebo pak zvířata,“ dodám zamyšleně. Nojo, nad tím jsem ještě nepřemýšlela. Ale jo, tak jsem se krmila dřív, tak to zvládnu i teď, a jestli to ona neumí, budu ji to muset naučit. Depresivní. Nechci nikoho učit. Nechci mít nikoho na krku. Zavřu za sebou dveře a lehnu si do postele.  Horší je to, že prostě už někoho na krku mám. Sundám si bandáž na své ruce a levou projedu po tetování. Do čeho jsem se to zase dostala? Povzdychnu si.

„Budeš baronka,“ zahřměl za mnou hluboký hlas. Nadskočila jsem leknutím. Odpočívala jsem, nevnímala okolí, takže jsem ani nevěděla, že u mne někdo je. „Jako ta kočka!“ zasměje se muž, když vidí, jak se uklidňuji. „Budeš baronka,“ zopakuje.

 „Hm, odmítám,“ stočila jsem se na křesle do klubíčka.

 „Proč?“ podíval se na mě překvapeně. Raději jsem odvrátila pohled. Ne, že bych se styděla nebo tak něco, jen se mi ten upír líbil, a to je něco, co nechci.

 „Nechci mít na krku mláďata, nechci rozhodovat, vlastně jsem ani nechtěla bejt upír,“ zabručím naštvaně.

 „Kdyby tě ale tehdy neproměnil, zemřela bys,“ pokrčil rameny.

 „Zabíjela jsem vlkodlaky a upíry. Myslíš, že jsem odvázaná, že jsem se jedním z toho stala?“ obořila jsem se na něj. Měla jsem toho po krk.

 „A proto jsi ho hned po tvém stvoření, zabila. Že?“ podíval se na mě.

 „Zmlkni!“ odsekla jsem.

 „Hele. Buď ráda, že se rozhodla udělat tě baronkou! Každej jinej upír by byl za tohle rád!“ vstal.

 „A není to třeba proto, že to byl taky baron? Hm?“ otočila jsem hlavu stranou. Nemínila jsem se s ním dál o tom bavit.

 „Řeknu tedy, že přijímáš,“ měl se k odchodu.

 „Odmítám,“ dodala jsem naštvaně, ale bylo mi to prd platné.

Ještě ten večer mě „povýšili“ a vytetovali mi tohle na ruku. Nezbylo mi nic jiného, než si na to zvyknout. Stejně jsem po nějaké době utekla. Jediné, co jsem dělala, bylo to, že jsem byla přítomna na soudech, něco jako porotce, učila nové upíry pravidlům a chování, cvičila vojáky, byla ochranka Nejvyšší. A toho papírovaní. Na to si nejvyšší potrpěla. Chtěla o každém novém upírovi zprávy. Tedy o novém, kterého jsme našli. Ne, na to já nejsem. Jo, velet mi šlo, ale ne učit. Takže jsem nakonec dostala jen cvičení upírů pro boj. Ale i to bylo papírování. Jak kterému upírovi cvičení jde, koho a jak jsem potrestala. Popravdě, většinou jsem je zabíjela, ale to Nejvyšší nevadilo. Prohlásila, že když se neumí chovat a odmítají poslouchat, dělali by jen problémy.

Měla bych se vzpamatovat. Vzpomínat na něco takového.

Otevřela jsem okno a vydala se ven. Třeba venku přijdu na jiné myšlenky. Nebyla to pravda. Stále jsem taknějak vzpomínala.

„Ahoj, kočko,“ ozval se za mnou hluboký hlas.

Vyjekla jsem a vyskočila aspoň metr do vzduchu. Zaslechla jsem jeho pobavený smích.

„Co tu chceš?“ zavrčela jsem tiše. Nemyslela jsem si, že mě najdou, i když byl fakt, že mě několikrát kontaktovali po tom, co jsem utekla. Ale nikdy jsem se nevrátila.

„Jen Nejvyšší se ptá, jestli se nechceš vrátit,“ zeširoka se usmál.

„Odmítám,“ složila jsem ruce na hrudi a opřela se zády o nějaký dům. Popravdě, zase tak daleko jsem od našeho krámku neodešla, viděla jsem na něj.

„Proč?“ zeptal se zvídavě. Nikdy jsem mu důvod neřekla. „A proč smrdíš jako pes?!“ vyjekl překvapeně. No jasně, sestra a Darius.

Vydechla jsem. „Žiju teď s vlkodlačicí,“  trochu jsem si zkousla spodní ret.

„S vlko-?“ vyjekl, ale nedokončil, kolem nás procházel nějaký pár.

„Jo,“ odsekla jsem. „Do toho ti nic není. A nevrátím se,“ chystala jsem se odejít, ale on mne chytl za rameno, přirazil ke zdi a políbil.  Zavřela jsem oči, líbilo se mi to, ale nakonec jsem ho odstrčila. Na tohle nemám čas. Ani zdaleka. „Vypadni,“ držela jsem ho za ramena ve snaze držet ho od sebe. „Vypadni,“ špitla jsem znovu, cítila jsem, jak se třesu.

„Ale..,“ začal.

„Vypadni,“ trochu jsem zvýšila hlas. Pustila jsem jeho ramena a dívala se do země. Měla jsem plně otevřené oči, tohle jsem říkat nechtěla. Nechtěla, ale musela. Nechci, aby věděl, že moje sestra je … oklepala jsem se.

„Co se děje?“ donutil mě, abych se mu podívala do očí.

Uhnula jsem pohledem. „Nic,“ řekla jsem jen tak mimochodem. Snažila jsem se rychle získat svou sebe kontrolu. Na chvilku jsem zavřela oči, snad aby mi to pomohlo. „Prostě odejdi,“ řekla jsem chladně. Byla jsem ráda, že jsem dokázala promluvit, jak jsem chtěla.

„Budu si tě hlídat,“ špitl a zmizel ve tmě. Několikrát jsem se rozhlédla kolem sebe, smysly vyburcované na nejvyšší úroveň. Když jsem se ujistila, že už poblíž není, rychle, velmi rychle jsem se vrátila domů, vyskákala do svého okna a skočila do svého pokoje, kde jsem se opřela zády o zeď a pomalu se po ní svezla na zem. Sakra, proč? Jsem upírka. My nic necítíme, my se držíme pravidel a řádu. Začala jsem hluboce dýchat, ne že bych musela, ale byl to můj zvyk, když jsem ještě byla člověkem. Pomáhalo mi to uklidnit se. Přitáhla jsem si kolena k tělu a rukama je objala. Kdy se ze mě stala taková citlivka? Zavrtěla jsem hlavou. Odmítám. Odmítám. Odmítám být jako člověk. Odmítám! Podívala jsem se na dveře a tiše zasyčela. Nakonec jsem si lehla do postele a zavřela oči. Co jsem to teď měla za zkrat? Jako bych měla nějaké city! Odfrkla jsem si a otočila se na bok. Jsem upír, nemám city. Tečka.

POzn.: 10 nejdůležitějších bodů upířího kodexu

1 . Nejvyšší z upírů má na rameni vytetovaný kříž s korunou – je jen jeden/a.

2.  Baroni, tedy ti, kteří velí, pobočníci Nejvyšší/ho, mají na předloktí vytetovaný kříž s kalichem. Je jich 7.

3.  Upír/ka nezabije nikoho svého druhu, pokud se dotyčný nějak neprozradí či neprohřeší.

4.  Upír/ka může ve společnosti postupovat, ale nemůže se stát Nejvyšší/m -  to je pro jednu linii.

5.  Upír/ka po sobě musí maskovat stopy.

6.  Upír/ka musí uznat pozici vyšších a poslouchat jej, jinak může být zničen/a.

7.   Upír/ka se musí krmit pouze, když má hlad. Nesmí se snažit vyvraždit lidstvo, jinak bude zničen/a.

8.   Upír/ka by se neměl/a přátelit s vlkodlakem, pokud to není nezbytně nutné.

9.   Upír/ka nikdy nezabije malé dítě.

10. Upír/ka se vždy má chovat na úrovni, aby neshazovala svůj duh a stvořitele.