Cisa & Kurara

Když jsem se ráno probudila, no, pokud se to jako probuzení dá nazývat, nikdo už v bytě nebyl. Rozhodla jsem se, že dnes poznám město, nepůjdu dolů pomoc. Chci vědět, jaké tohle město je, a jestli tu budu mít dost obživy. Víte, raději si dám lidskou, než zvířecí. Jo vím, slíbila jsem sestře, že nikoho nezabiju, ale to neznamená, že je nemůžu přizabít, že? Co bych asi tak měla udělat…? Půjdu se prostě po tom městě jen podívat, nic víc. Za bílého dne bych stejně nic neulovila, by mě viděli. Za bílého dne se neumím schovat, respektive, bez povšimnutí se krmit.

A ten včerejšek? Co tu proboha u Nejvyšší dělal? Kdykoliv jindy prosím, ale teď? Zrovna teď? Když se má Darius měnit, když se sestrou rozjíždíme krám, když jsem znovu mohla žít trochu normálně. O ne, zpátky mě nedostanou, prostě ne. Odmítám. Nikdy jsem to tenhle post nestála, nikdy jsem se neprosila být upírem, ale také nikdy jsem nechtěla být úplně jako člověk. Vlastně… mi to teď vyhovuje, dá se říct.

Tak, jako tak, vstala jsem, ustrojila se, jako obvykle do černého se zeleným šátkem, a pomalu se vydala ven, nespěchala jsem. Nemusela jsem.

Vyšla jsem pomalu ven a rozhlédla se kolem sebe. Popravdě, čekala jsem něco víc, ale tohle město bylo na mě až moc líné. Pomalu jsem se vydala někam, co by se s trochou fantazie dalo považovat za centrum, nebo náměstí. K mé smůle, tam byl i kostel, ne že by nám upírům nějak vadil, ale já osobně kostely nemám ráda, ani trochu. Přišlo mi vtipné, že hned naproti kostelu je disko, bar nebo co to je. Ale tak proč ne, církev tu asi tolik neprudí, když tu je v noci bordel. Nebudu jim do toho kecat.

Všimla jsem si, že i přesto, že to není zrovna velkoměsto, tu mají vlastně vše. Nic jim tu nechybí. Přeci jen to asi nebude takový zapadákov, jak jsem si zprvu myslela.

„Hoj, tak co, už ses rozmyslela?“ ozvalo se za mnou. Už jsem se zmínila, že i přes to, že jsem upír, mi má lidská lekavost zůstala? 

„Co ty tu, u všech nesvatých, děláš?“ vyjela jsem po něm. Co to říkal? Že si mě bude hlídat? Ale to neznamená, že mě bude sledovat! Jestli jsem z něj včera byla nějak rozhozená, dnes fakt ne.

„Nemůžu ani pozdravit známou, když ji náhodou potkám…?“ zamyslel se. Opravdu mě někdy umí naštvat. Jsem upír, mám být klidná, vše mi má být jedno, tak proč, když se objeví on, jsem vždy mimo?

„Ještě, abych ti to věřila,“ odsekla jsem. Štve mě.

„Chceš říct, že se mi nedá věřit?“ podíval se na mě zvídavě.

„Vrať se… Říkám ti, vrať se a už se nevracej. Má odpověď se nezměnila. Odmítám svůj post, odmítám být s vámi, okey?“ obořila jsem se na něj. Jestli mě někdy někdo uměl naštvat, tak to byl on, ani dlaci mě tak neštvali, i když mi smrděli, o tom žádná.

„Proč jsi tak nepříjemná? Několikrát jsem ti to už řekl, každý jiný upír by byl rád!“ rozhodil rukama.

„Protože já jsem nechtěla být upírem, protože nechci být baronkou, chápeš? Já nejsem jako vy,“ rozešla jsem se pryč.

„No asi se sem nastěhuji. Líbí se mi tu,“ prohlásil tiše, když jsem odcházela.

Tak on se sem nastěhuje… nepřipadá v úvahu, tohle je moje město. „Zapomeň, tohle město je moje.“

„A stále odmítáš post baronky? I když sis už přivlastnila město…?“ zamyslel se.

„Vypadni, dokud můžeš, jasné? Ještě jednou na tebe narazím… a poznáš mě tak, jak bys nechtěl. Jasné?“

„Snažíš se mi vyhlásit válku? Víš, že to není tak úplně podle řádu. Odmítla jsi post, nemáš nárok, aby sis nárokovala město!“ podíval se na mě z patra.

„Och, válka? Ale kde že! Já tě jen varuji, před tvou vlastní smrtí!“ vyjela jsem po něm.

„Hodláš porušit řád? Nijak jsem se neprohřešil,“ udělal krok zpět.

„Ne? Hm… Něco na tebe najdu, a pak po mě nepůjdou,“ pokrčila jsem rameny. „Radím ti dobře, odejdi,“ bylo mi jedno, jestli na mě nějak zareaguje, nebo ne, prostě jsem odešla a nechala ho tam. Byla jsem si vědoma, že jdu proti řádu a že na něj, zrovna na něj, nic nenajdu. Chvilku jsem zauvažovala, že bych se vrátila do bytu, ale nakonec jsem se rozeběhla z města pryč. Prostě vypustit páru. Proběhnout se, projít se… prostě si to nechat projít hlavou. Jako baron by měl přijmout fakt, že i když to stále odmítám, sem baronka a mám právo nárokovat si město. Jen jsem si nemyslela, že bych zašla tak daleko. Nechci ublížit nejvyšší, ani svému druhu, i když to je v řádu a pravidlech, já tu potřebu nemám, ani trochu… ale kdyby přišel do tohoto města, ne že by o mě už nevěděli, jasně, že ví, kde jsem, nejvyšší si může kdykoliv kohokoliv najít, nikdy se doopravdy neschovám, ale jen nechci dělat tu otravnou práci. Proč nemůže být baron v terénu, tak jako žiju já, proč všichni musí být zavření na tom hradu, či co to je…? Ven můžeme, jen když nás někam Nejvyšší pošle a to pro mě není. A navíc, i když mi to dost možná vyhovuje, myslím být upírem, nečlověkem, mystickou bytostí, přeci jen být tím, co vás živilo, respektive, co jsme zabíjeli pro peníze.  Mnoha upírům jsem zabila i známé, kamarády a přátele, takže jsem si to v hradu docela i vyžrala, ale s mými zkušenostmi, které jsem získala jako člověk, mě Nejvyšší povýšila… a není to jen, protože když jsem se probrala, zabila jsem upíra, který mi vlastně zachránil život.

Ale to jsou jen keci, že? To nikoho nezajímá, takže to nebudeme více řešit.

Vrátila jsem se asi k večeru, prošla kolem baru, měla jsem chutě tam vejít, o tom žádná, ale když jsem HO tam zahlédla, rychle jsem se vydala do bytu. On prostě neodejde. Budu ho tedy muset nějak vyhnat… otázkou zůstává jak…? Je silnější než já. A má i více zkušeností.