Kapitola první - Alex
Alex:
Byla to fuška dohnat tuhle pijavici, honila jsem ho 4 dny a pak mě zavede sem do téhle díry někde u Shadow valley. Teď stojím nad tělem upíra a v ruce svírám jeho kadeře. Byl to celkem pohledný muž, dlouhé hnědé vlasy, měl krásné zelené oči, škoda jen že v nich nevydržel ten oheň. Utrpěla jsem pár zranění a škrábanců, ale to jde zahrnout do označení pracovní úraz. Bodné rány a škrábance od takových prevítů bylo dost, vzpomněla jsem si na svůj první případ…
O hodně starší žena, upírka utíkala mi přes 14 dní, vždycky se mi ztratila, ale pak se mi ji nakonec podařilo chytit do pasti. Skoro jsem ani nejedla, nemohla jsem moc spát, byla jsem ještě pískle v tomhle oboru. Jediné štěstí bylo to, že máme už od pradávna lovení v krvi. Chytla jsem ji nohu do pasti, kvílela jako meluzína. Ne to je slabé přirovnání, ale zatím jsem tak kvílet nikoho neslyšela. Vlastně až do loňska, kdy jsem opravdu jednu pijavici upálila. Cha… zasmála jsem se pro sebe. Ale zpět k mému prvnímu lovu, moc se mi nechtělo ji trápit a tak jsem i usekla hlavu stříbrným mečem a zapálila. V tu dobu jsem se radovala, že jsem ji dostala, ale můj problém přišel až potom.
Nevím, jak dlouho mě sledovali, ale chytli mě a dali mi jistý dar. Houby dar, prokletí. To jsem si alespoň myslela, než jsem se to naučila ovládat. Chtěli, abych u nich zůstala, prý nová krev, ale jaká bych měla práva? Co bych pak byla, podložka ve vlčím doupěti? Rodička vlčat? Ne! S tím bych se nikdy nesmířila. Prý: „Vlk nemůže být sám, musí mít smečku. Můžeš bojovat, ale musíš patřit do smečky…“ a další takové žvásty. Při této vzpomínce ve mně vřela krev, naštvaně jsem mrskla hlavou do kaluže krve, která vytekla z těla čerstvě zabité pijavice.
„No doprdele…“ zaklela jsem „ Vždycky se musím zašpinit, jako kdyby nestačilo roztrhané oblečení a bláto. Ještě se musím zasvinit krví.“ Znechuceně jsem se na sebe podívala a pak na mrtvolu. Naštěstí jsem v lese, hold, asi zařídíme menší lesní požár a budu muset doufat, že to tuhle mrtvolu spálí k nepoznání. Vytáhla jsem tedy zapalovač, vždycky se mi líbilo, jak ty potvory nádherně hoří. Kdyby se lidi, nezbláznily z toho, že existují vlkodlaci i upíři. Byly by mrtvé pijavice lepší než jakékoli dříví na podpal. Doufám, že jsem nezanechala moc stop, ale to už se pak stejně nezjistí. Ještě se pro sebe usměju. A vydávám se směrem k mému autu. Musím ještě dojet do města, ale předtím se dát do slušného stavu. Jak jsem tak běžela lesem, vybavila se mi vzpomínka na tátu s mámou.
„Koukej tati, uteču ti“ zněl dětský hlásek, běžela po lese a utíkala před svým otcem, on ji však doháněl. „Chytím tě moje malá“ jen co to dořekl, popadl malou Alex a otočil ji hlavou dolu. Smála se a on taky, byla šťastná, všichni byli. Viděla i matku se sestrou smály se také, matka objímala sestru Gabriel.
Bum, prásk…slyšela jsem zapraskání větví a najednou se skutálela z kopce dolů. Při cestě dolů se ozvalo i zapraskání kostí. Musely být nalomené z boje s Marcusem, tak se jmenoval ten stoletý upír, který byl mým cílem. Otočila jsem se tak, abych měla hlavu nahoře, tedy aspoň jsem si to tak myslela a snažila si narovnat vykloubené rameno. A vypadá to, že bych mohla mít polámaná i žebra. Podívám se na to, odkud jsem se skutálela a uviděla jeden přelomený strom. Tak už to chápu svá zranění. Zvedla jsem se a zjistila, že jsem si vykloubila také kotník. I ten jsem tedy dala do pořádku a dala se do vyklepávání jehličí z vlasů i z oblečení, abych se mohla převléknout do čistého. Na zkušeného lovce, se poslední dobou nechávám moc často unést. Snažím se narovnat si vykloubené rameno. Pomalu se zvedám a chvíli se vydýchávám. No pro zbytek dne se raději uklidím někam, kde se mi nic nestane a kde přečkám čas až do večera. Už jsem kousek od auta, tak už bych to snad mohla dojít k té lesní cestě, kde stojí auto. Moje práce mne naučila balit si věci do malých tašek a batohů. Převléknu se do čistého oblečení a nasedám do auta. Ještě si prohlédnu mapu jen tak pro kontrolu a vydám se do města.
Projíždím kolem bistra, docela dobré zjištění, nevypadá špatně, dále je pár obytných domů a blíže k centru městečka jsou poskládány obchody. Květinářství, obchod s uměním, fotograf, malý obchůdek s potravinami a na malém náměstíčku je velká radnice s knihovnou a kostelem. No fuj…kostely moc nemusím, ale občas mají svůj význam i ve stopování. Zaujme mě historická budova asi z doby klasicismu, je upravená a nad výlohami je nápis Kavárna. Ve spodní části je výloha a za sklem jsem viděla dřevěné židle, určitě tam budou mít i nějaký koutek s lavicí a pěkně v rohu. Zastavuju vedle kavárny na parkovišti a přemýšlím, co bych si mohla dát dobrého. Už dlouho jsem nejedla nic, co by nebylo z plechovky nebo se nezalévalo horkou vodou. Aspoň nějaký sladký koláč s kávou, latté nebo čímkoli. Vysedla jsem z auta a všimla si skupinky lidí, jak si šeptají. Klid, není to můj problém tak dlouho tu nejsem, aby mě někdo znal nebo něco tušil. Jsem tu jen ta nová v černém autě se dvěma býlími pruhy od čumáku přes střechu až na kufr. O tom jsem se ještě nezmínila, ale můj dopravní prostředek je ford mustang GT. Vzala jsem si s sebou knížku o nadpřirozených bytostech, kde jinde načerpat nějaké informace a nějaké peníze.
Usadím se v rohu místnosti a podívám se na lístek, co je na stole. Za pár minut ke mně vyráží servírka. Docela pěkná kost tmavovlasá modrooká, celkem mladá, vypadá na středoškolačku. Tmavé obroučky zdobily její modré oči. „Dobrý den, co si dáte?“ a usmívá se na mě. Takhle se na mě dlouho nikdo neusmíval, ani chlap natož, pak žena či dívka.
„Dobrý den, zkusila bych karamelové latté a jablečný koláč“ usmála jsem se na ni.
„Dobrá volba, ale vy asi nejste zdejší“ stále se usmívá.
„Ne to tedy nejsem…“ a s tímto se obrací a vrací se k pultu, kde se připravuje káva a všechno ostatní. Za 5 minut přede mnou stojí latté i koláč. S nadšením jsem se pustila do koláče, byl opravdu dobrý…ostatně, po 3 měsících plechovkové diety je to fajn. Postupně jsem se pustila i do latté, bylo překvapivě chutné. Než jsem se nadála, bylo už dost hodin a přesně čas akorát na to vyrazit k bytu. Snad si to ta druhá strana, která má zájem o ten byt, rozmyslí.
Bylo tak 5 minut před osmou večerní, když jsem se vydala na cestu k domu, o který jsem měla zájem. Buď o dům, nebo jen o byt, ale to si prohlédnu, až půjdu kolem. Chvíli si prohlížím výlohu, jsou tam vidět zaprášené knihy a nějaké cetky, to by mohlo být dobré krytí. Na něco jsem se ještě dívala a pak jsem zašla za roh, do temné uličky, kde by měl být vchod do bytu. Jen co jsem udělala pár kroků do uličky, jsem cítila nějaký závan, nebylo to moc příjemné aroma a cítila jsem i krev. Něco mi připomínala. Šla jsem dál a všimla si i postavy co se opírala o zeď. Postava byla světlovlasá, možná blond, ale nebylo zase takové světlo, abych to na tuto dálku poznala přesně. Přece jen jsem obyčejný vlkodlak. Mířila jsem přímo k té postavě, čím blíž jsem byla, tím víc mi někoho připomínala, ale nebyla jsem si jistá.
"Zdravím, nevíte je to správná ulice, kde se pronajímá ten velký byt?" dívka spíš žena se na mne podívala a odfrkla si, no já tady nevypadám jako, že jsem se týden nečesala a voda není můj přítel. Zamračila jsem se a pak se můj úsměv rozzářil. "G? Jsi to ty ségra?" dívám se na ni a prohlížím si ji.
"Koukám, dobře odvedená práce... Jak se daří v profesi?" blondýna se na mě usmála. Setřela si krev z obličeje.
"Ahoj," pozdravila mě z vesela. "Profese jde, jde. Zatím. Co tu tebe?" Všimla jsem si, že měla ruku omotanou, černou bandáží, no co, každý máme něco. Já třeba u sebe v autě ukrývám historické muzeum zbraní, no trochu přeháním. Mám jen jeden meč se stříbrnou čepelí, beru si ho na pijavice, které toho mají dost za sebou, nebo když mám hodně dobrou náladu.
"Měla jsem dneska taky nějakou akci...Zvířátko bylo překvapivě schopné a vypočítavé." Zadívala jsem se ještě jednou na tu bandáž, je to zvláštní, ale žádný význam to pro mne nemá. Tak po tom nebudu pátrat.
"Předpokládám, že to asi nebude náhoda, věděla jsem od makléře, že tady o to má zájem i někdo jiný, ale že bys to byla ty, to mě nenapadlo“ pousmála jsem se. Naštěstí já jsem si připadala a vypadala celkem normálně.
"Také jsem věděla, že o to má zájem ještě někdo další. Měla jsem v plánu se tu usadit. Co ty?" zadívala se ne mne, dívala se na mě trochu divně, hladově. No možná se mi to jen zdálo, dneska toho mám za sebou už hodně. Pak se zase dívala na tu mrtvolu. Přešla jsem k ní a zadívala jsem.
"Říkala jsem si, že bych si mohla napravit žaludek něčím přádným a ukončit plechovkovou dietu, už mi to leze krkem. A tady to vypadá jako celkem pěkný městečko. Takže, by ti nevadilo dělit se o to se mnou? Je to dost velký 3+kk... A stejně bych řekla, že pokud by jsme se věnovali profesi, stejně by jsme se moc nevídaly, co myslíš? A co makléř..," dívám se na mrtvolu a vře ve mně zlost, byl to vlkodlak. Dostala jsem vztek, skryla jsem svoje ruce, aby nebyly vidět drápy. Snažila jsem se dostat pod kontrolu.
Blondýna přikývla. "Relativně malé a klidné," nezvedala se. "Měl by přijít každou chvíli..," dodala prostě, znělo mi to trochu divně. Blondýnu to evidentně nijak nerozhodilo. Pomalu se otočila. Ach ano, už přichází. Pan makléř. Pak se podívala na mrtvolu ležící na zemi. Asi by ji měla uklidit, ale tak i tak, to už nestíhá, a tak jen nezaujatě zůstala sedět na zemi.
Otočím se k makléři a po naštvání se slehla zem. Odstoupila jsem o kousek dál od mrtvoly. "Bylo na čase, jdete pozdě" řekne rázným hlasem. "Klid slečno Hall, můžeme tedy začít" vypadá to, že si té mrtvoly všimnul. Tvářím se klidně a usměju se na něj. "Čekal jsem tu, dvě zájemkyně o byt a né bezdomovce. Táhni lůzo, tady ti nikdo nic nedá!" vydá ze sebe. Já se jen pobaveně usměju.
Blondýnka se pobaveně zasměje, když její sestru osloví příjmením, postaví a podrbe se na hlavě. "No já jsem ta druhá zájemkyně," mile se usměje ale pak přejde k němu. "Jestli se vám něco nelíbí, co, kdybychom si popovídali v soukromí," řekne velmi chladně a dívá se velmi vražedně. Na mrtvolu se už ani nepodívala, jen přísně sledovala makléře.
"Och pardon, vy jste slečna? Ehm...?" nečekal, to trochu ho to vykolejilo, ale pak se vrátil do normálu. A šibalsky se zasmál, zřejmě ho něco napadlo. Jako kdyby měl šanci.
"Tak pojďme tedy," vytáhne z kufříku velký svazek klíčů a začne hledat ten, k těmto dveřím, oblečen byl do velice drahého obleku, nebo tak alespoň vypadal.
Celkem rychle ho najde, dveře otevře a pronese "Až po vás,"Alex tedy slečna Hall z toho není nadšená, že musí jít první, ale podle čuchu pozná, že smrdí jen po vybrané společnosti, ale on sám je 100% člověk z masa a kostí. Nic tedy nehrozí a tak se vydává do chodby osvětlené 2 žárovkami jako první a jde ke schodišti, které vede do bytu.
"Slečna Wolf," dodala blondýna, a pak jen poslouchala makléře. Zastavili se před dveřmi do bytu, které makléř odemkl.
"Tak prosím," otevřel dveře a my mohli vstoupit. Pro jednou do bytu vstoupila první Gabriela.
Přišly jsme do chodby bytu, která byla propojená s kuchyní a obývákem, hned vpravo byly dveře a další dvoje dveře do pokojů byly na protější stěně. "Byt jak vidíte, je celkem prostorný a slunečný, no budou to potřeba drobné opravy, pokud se tu budete chtít zabydlet na delší dobu. Jediné, co je pořádně zařízeno je koupelna a kuchyň, tu nechal původní majitel. Bohužel, zemřel a nezůstali po něm žádní příbuzní. Hledali jsme dlouhé 2 roky, jestli náhodou nějaký nežije, ale bohudík. Stalo se to majetkem naší realitní kanceláře, získali jsme tuto budovu od města. Nevědělo co s ní dělat... No a jak jste se ptala vy slečno Halll prodej domu by byl možný. Cena se odhaduje i se spodním obchodem na 2 miliony, pronájem jen tohoto bytu by byl o něco přijatelnější to by mělo být něco kolem 13 tisíc měsíčně + to, že si to na vlastní náklady zrekonstruujete," bylo slyšet jak se zahihňal. Prohlížela jsem si byt, ten spodek se mi zamlouval, bylo by to dokonalé, krytí. Líbilo se mi to, i když chtělo to trochu představivosti, když se nahlédlo to těch dvou pokojů. Bylo vidět, že je léta nikdo nepoužíval, staré roztrhané tapety a parkety vyrvané a poházené na jednu hromadu. Nejspíš tady asi někdo něco hledal.
"Copak? Vás baví, myslíte si, že když o tohle má zájem nějaká, žena tak je neschopná?" zeptám se klidně a s důrazem.
"Vám ne, ale slečně Wolf..," jakmile o ni mluvil, podíval se na ni. Já jsem jen otočila hlavu a prohlížela si to. "No...já nevím...nejspíš, bych to koupila celé, když do toho vrážet peníze" řekla jsem nahlas a procházela se dokola. "Smím se zeptat na vaši práci..." nestačil ani doříct.
Rychle jsem k němu přiskočila: " Myslím, že zrovna tato informace vás zajímat nemusí" procedím skrz zuby. Trochu se zarazil. Já se zase stáhla stranou a nechala prostor své sestře. Makléř si nás obě střídavě prohlížel.
"Dva miliony na celé? Na místě dám milion a půl a vypadnete z našeho života. Nebo bystě chtěl něco stát se mou večeří?" Gabriela se mile usmála a dívala se střídavě na mě a makléře. Usmála jsem se také a výhružně se podívala na toho muže. Trochu znejistěl, polkl a snažil se dostat to pod kontrolu.
"Líbí se mi tvůj návrh" pronesla jsem a podívala se na Gabriel. "Myslím, že to by vám mohlo stačit pane Gyvere" a otočila jsem se na něj.
"Pokud vím, jsem tady makléřem já a udívám cenu, kočičky. I když pro vás bych měl lepší práci, pro vás obě, kdyby jste se daly do pořádku" chtěl vypadat jako kápo čehosi, čemu vůbec nerozuměl. On nám tady dělá návrhy? Mě a mojí sestře? Vždyť ani nemá tušení, kdo jsme, maximálně mohl zjistit, že máme falešná jména a to je tak všechno ubožák jeden. Mám chuť ho zabít... jenže s tím rozdílem, že já lidský maso nejím ani krev. Na chvíli jsem se zastavila...jo, už mi to začíná docházet.
"Vy asi nevíte, co jsme zač a čeho jste se právě dopustil. Nemám zájem o žádné vaše pitomé nápady. Tak co, milion a půl nebo o tenhle dům příjdete tak jako tak" usmála jsem se do velkého šibalského úsměvu a probodávala ho pohledem. Pak na něj stačilo jen přitlačit a přijal naši nabídku, dostaly jsme smlouvu o koupi bytu a přenechal nám i klíče. Nakonec utekl z bytu rychleji, než jsem čekala. No asi s ním budeme mít ještě nějaké dočinění, páchl hnusně a vypadal slizce.
„No, bude to tu třeba zařídit, zbytek se mi líbí, vypadá celkem nově, ale uklidit ty dva pokoje bude fuška, ale myslím si, že během jednoho dne by se to dalo zvládnout. Snad se brzo dostanu i dolů, knihy byly vždy dobrým zdrojem informací“ podívám se na Gabriel. „Uvidíme se zítra" pronesla jsem, otočila se: „Zamířím si to teda ke svému černému miláčkovi.“