Kapitola první - Gabriela
Gabriela:
"G? Jsi to ty ségra?" ozve se za mnou. Vzhlédnu, nechce se mi tomu uvěřit, já asi sním.
"Koukám, dobře odvedená práce... jak se daří v profesi?" zeptá se mě a já si připadám jako v dobách, kdy jsem byla dítě. Usměji se a přikývnu, setřu si poslední kapku krve z obličeje.
"Ahoj," pozdravila jsem z vesela. "Profese jde, jde. Zatím. Co tu tebe?" zahodila jsem papírový ubrousek k mrtvole, nevstala jsem. Měla jsem na pravé ruce černou bandáž, ale nevypadalo to, že bych měla onu ruku nějak zraněnou.
"Měla jsem dneska taky nějakou akci...zvířátko bylo překvapivě schopné a vypočítavé. Předpokládám, že to asi nebude náhoda, věděla jsem od makléře, že tady o to má zájem i někdo jiný, ale že bys to byla ty, to mě nenapadlo“ pousmála se.
"Také jsem věděla, že o to má zájem ještě někdo další. Měla jsem v plánu se tu usadit. Co ty?" zadívala jsem se na ni, ale nic víc neřekla. Pak jsem se zase zadívala na mrtvolu.
"Říkala jsem si, že bych si mohla napravit žaludek něčím pořádným a ukončit plechovkovou dietu, už mi to leze krkem. A tady to vypadá jako celkem pěkný městečko. Takže, by ti nevadilo dělit se o to se mnou? Je to dost velký 3+kk... A stejně bych řekla, že pokud by jsme se věnovali profesi, stejně by jsme se moc nevídaly, co myslíš? A co makléř…" dívala se na mrtvolu a mě na chvilku přišla jako zuřivý pes, dělala jsem, že to nevidím.
"Relativně malé a klidné," přikývla jsem anezvedala se. "Měl by přijít každou chvíli..." dodala jsem.
Vydechla jsem. Viděla jsem mrtvé tělo, že ne by mne to nějak rozesmutnělo, ale zaujala mne postava u mne. I když jsem něco chtěla říct, neřekla jsem nakonec nic a jen se zadívala na nebe. Nakonec jsem jen zavřela oči; matně jsem si uvědomovala, že jsem v stále v oblečení, ve kterém normálně spím – o dvě čísla vetší pánské tričko a velmi volné kraťasy. V duchu jsem nad tím mávla rukou, však to vyperu a normální oblečení mám v batohu, o který se vlastně opírám. Dokonce jsem byla i bosa, boty mám přidělané také na batohu. Měla jsem pocit, že na mě někdo kouká, tak jsem otevřela oči a rychle se rozhlédla kolem sebe, ale nic se nezměnilo a můj zrak padl na bandáž na mém pravém předloktí. Nebylo to tak, že by mne tak ruka bolela, neměl jsem ji ani zraněnou, spíše jsem pod tím něco skrývala. Zaklonila jsem hlavu a znovu se zadívala na nebe. Hloubala jsem ve svých vzpomínkách.
„Mami, chci jít taky!“ rozkřikla se malá blondýnka a svýma tmavýma očima si měřila svou mamku.
„Ne, už jsem ti to řekla jednou. Budeš se sestrou doma. Jste ještě malé,“ dívala se na svou dceru přísně.
„Ale-,“ začala dívenka, ale byla přerušena.
„Není ti ještě patnáct. Je ti deset. Běž si se sestrou hrát a pohlídejte dům, jasné?!“ tmavovlasá žena ukázala na nemalý dům.
„Ale-,“ zkusila znovu dívenka, ale opět byla přerušena.
„Mamka má pravdu,“ mile se usmál vysoký blonďatý muž.
Dívenka si složila ruce na hrudi a uraženě se na ně dívala, jenže ti dva prostě jen odešli a nechali ji tam stát.
Zatřepala hlavou, zrovna na tohle myslet nechtěla. Podrbala se ve vlasech, měla je mastné. Kde kdo by si ji mohl splést s bezdomovcem, ostatně jí to ani nevadilo. Protáhla se, jako by se nechumelilo a zívla si. Prohlédla si dlaně. Kolik krve už její ruce prolili.
„Ne, prosím! Nedělej to!“ vykřikla asi patnáctiletá tmavovlasá dívka, jenže to blonďatou dívku neobměkčilo. Dívka dokonce začala plakat, tekly jí rudé slzy, ale i tak blondýnka vypadala opravdu hrozivě. Dívka se narovnala a chtěla blondýnu zabít, jenže než stihla něco udělat, blondýnka jí věnovala jednu stříbrnou kulku ze své zbraně. Dívka se jen nevěřícně podívala na blondýnku a než stihla něco udělat, byl z ní prach. Blondýnka se podívala na měsíc, couval.
Protáhla se a zašla do uličky vedle, kde bylo další překvapení. Ovšem to už blondýnka nestihla zareagovat, tenhle byl opravdu rychlý. Téměř v mžiku stál za ní a objímal ji zezadu. Dívka jen přivřela oči a pevněji uchopila své zbraně upevněné na stehnech.
„Jestli mne nepustíš, zabiju tě,“ řekla pouze, bez náznaku emocí či čehokoliv jiného.
„Hmmm, myslím, že to uděláš, i když tě pustím, že?“ sklonil se k ní a ona cítila jeho dech na svém krku. Cítila, jak jí po zádech přeběhl mráz. Rozhodně nebyla v situaci, kdy by si mohla vymýšlet, jenže ona prostě neuměla ustoupit. Dokonce naklonila hlavu na stranu, čímž mu umožnila lepší přístup k jejímu krku. Muž za ní se podivil, ale rozhodl se toho využít. Pomalu otevřel ústa a chystal se napít. Blondýnka to čekala, prudce se otočila, musel uznat, že na člověka byla velmi hbitá a silná. Blondýnka se jen usmála a muž se proměnil na prach, když vystřelila ze své zbraně. Upíři se tak snadno nechají nalákat na možnost napít se. Jak stupidní. Znovu uklidila zbraně a zadívala se na měsíc.
Vydechla. Přišla si hrozně vyčerpaná, přemýšlela, že si na chvilku vezme volno, respektive přestane lovit. Opřela se o stěnu domu a pomalu se sesula k zemi a přivřela oči. Tak unavená, byla tak unavená.
„Co tu taková chudinka dělá?“ probudil ji posměšný hlas. Pomalu otevřela oči, ani si nepamatovala, kdy usnula. Dobu jí trvalo, než zaostřila, ale když se jí to povedlo, dívala se do hlavně zbraně. Své zbraně. Sakra, nedávala chvilku pozor. Jen nasucho polkla, pochopila, že tohle bude její konec. Viděla, jak se hlaveň sesouvá k jejímu srdci, pak na břicho.
„Někdo, jako ty si nezaslouží rychlou smrt,“ řekla žena, které se na ní velmi hladově usmívala, teď i pobaveně. Než stihla zareagovat, slyšela výstřel, a pak jen cítila něco horkého na svém břiše. Pomalu se tam podívala a viděla něco rudého, teklo to. Uvědomila si, že je to její krev, v ten samý moment si uvědomila, jak moc to bolí. Začalo se jí zatemňovat před očima.
Matně si uvědomovala, že po chvilce k ní přiřítil nějaký mladík a začal ji kontrolovat ránu. Přála si spát. Zavřela pomalu oči, ale než ztratila vědomí, ucítila jemné štípnutí na krku.
Ano, na krku. Jemně se tam dotkla. Stále měla pocit, jakoby jí tam někdo dýchal, ale nikdo za ní nebyl. Měla tam dvě drobné jizvičky, kterých by si nikdo na první pohled nevšiml. Hlasitě vydechla a přivřela oči. Tehdy udělala takovou pitomou chybu, jako usnout, aniž by se nějak zabezpečila. Podívala se na druhou osobu u mrtvoly, opět chtěla něco říct, ale také opět neřekla. Sundala dlaň ze svého krku a znovu se podívala na dlaně. Má promluvit, nebo má mlčet? Když se odhodlala pozdravit, slyšela, jak někdo přichází…
„Bylo na čase, jdete pozdě" řekne rázným hlasem.
"Klid slečno Hall, můžeme tedy začít. Čekal jsem tu, dvě zájemkyně o byt a né bezdomovce. Táhni lůzo, tady ti nikdo nic nedá!" vydá ze sebe. Och, já jsem lůza, no uznávám, že nevypadám úplně nejlépe, ale co, když mne zaštve, nebudu hladová. Nad tou myšlenkou se pobaveně zasměji, i když to vypadá, že se směji příjmení sestry.
"No já jsem ta druhá zájemkyně," pokusím se o milý úsměv a dojdu k němu. "Jestli se vám něco nelíbí, co, kdybychom si popovídali v soukromí," řeknu vážně, vlastně i přísně, možná chladně, sama nevím, každopádně si ho pak přeměřuji, možná by to bylo dobrá večeře.
"Och pardon, vy jste slečna? Ehm...?" mlčela jsem a všímala si jeho reakce.
"Tak pojďme tedy" vytáhne z kufříku velký svazek klíčů a začne hledat ten, k těmto dveřím, oblečen byl do velice drahého obleku, nebo tak alespoň vypadal. "Až po vás,“ dodá, když najde správný klíč. Sestra jde první a já za ní, když procházím kolem makléře, utrousím pouze: "Slečna Wolf.“
"Tak prosím," otevřel dveře a já mimořádně vstoupila první, začala jsem si byt prohlížet.
"Byt jak vidíte, je celkem prostorný a slunečný, ….. Cena se odhaduje i se spodním obchodem na 2 miliony, … zrekonstruujete," moc jsem ho neposlouchala, jen sem tam něco. Jen to nejdůležitější, jednak jsem se toulala ve svých myšlenkách, jednak mě nezajímá to ostatní okecávání.
"Copak? Vás baví, myslíte si, že když o tohle má zájem nějaká, žena tak je neschopná?" zeptá se sestra z důrazem, ale se mnou to nic nedělá.
"Vám ne, ale slečně Wolf..." opět jsem nezareagovala, proč taky.
"No...já nevím...nejspíš, bych to koupila celé, když do toho vrážet peníze" zaslechla jsem sestřin hlas, ale opět jsem tomu nepřikládala nějakou důležitost.
"Smím se zeptat na vaši práci..." začal, ale nedořekl, sestra byla hned u něj.
„Myslím, že zrovna tato informace vás zajímat nemusí" zasyčela. Já se konečně zmůžu na nějakou reakci…
"Dva miliony na celé? Na místě dám milion a půl a vypadnete z našeho života. Nebo bystě chtěl něco stát se mou večeří?" mile jsem se usmála a střídavě se na ni a makléře dívala.
"Líbí se mi tvůj návrh“ dodala sestra a sledovala mne. "Myslím, že to by vám mohlo stačit pane Gyvere," otočila se na něj.
"Pokud vím, jsem tady makléřem já a udávám cenu, kočičky. I když pro vás bych měl lepší práci, pro vás obě, kdyby jste se daly do pořádku," začal. Tady si někdo myslí kdoví co…
"Vy asi nevíte, co jsme zač a čeho jste se právě dopustil. Nemám zájem o žádné vaše pitomé nápady. Tak co, milion a půl nebo o tenhle dům příjdete tak jako tak" začala výhružně a světe div se, byt je náš, vlastně i s tím tam dole.
„No, bude to tu třeba zařídit, zbytek se mi líbí, vypadá celkem nově, ale uklidit ty dva pokoje bude fuška, ale myslím si, že během jednoho dne by se to dalo zvládnout. Snad se brzo dostanu i dolů, knihy byly vždy dobrým zdrojem informací“ podívá se na mě. „Uvidíme se zítra" pronesla jsem, otočila se: „Zamířím si to teda ke svému černému miláčkovi.“
Ani se nezajímám, co je ten černý miláček, vlastně mě to ani nezajímalo. Šla jsem do jednoho pokoje, do toho, které mělo jen jedno okno, vlastně první dveře po levici od vchodu. Hodila jsem batoh na zem a začala si svůj pokoj dávat do kupy.